Kakofonie nebo kokotfonie ?

Jak se mi teď často stává, i dnes jsem se probudil s obsesivní potřebou připojit své slovo ke slovům tisíců svých spoluobčanů do pestré kakofonie hlasů statečně bojujících z barikád svých domovů a pracovišť za Ameriku, která má být lepší než ta, kterou představuje její současné vedení.

Cizí slovo kakofonie je utvořeno z řeckého κακός [kakós], „špatný“, a φωνή [phōné], „zvuk“, a znamená tedy zvukový nesoulad (nelibozvučnost) v hudbě nebo řeči. Opačný význam má slovo eufonie (libozvučnost), používanější je však symfonie, což v původním smyslu znamená souzvuk, souhra. Slovo charakterizující aktuální diskusi je však jednoznačně kakofonie. Čecha bezděky napadne nahradit slovo kakofonie názornějším a podobně znějícím slovem "kokotfonie", které však ve slovníku nenalezneme. Je to možná kombinace slova "kokot" (původní staročeský význam kohout) a řeckého slova pro zvuk. Přes významovou bohatost slova "kokotfonie" a jeho nesporný potenciál vyjádřit hlubší a jemnější významové nuance pro popis současné veřejné diskuse se z důvodů nežádoucích konotací přidržím použití zaběhnutého slova kakofonie.

Pro nalezení důkazu, že současná diskuse nepředstavuje eufonii ani symfonii, ale kakofonii, si stačí otevřít jakýkoliv zpravodajský server – a na čtenáře se vyvalí záplava nejrůznějších názorů. Obzvláště ilustrativní je diskuse, která vznikla po výměně vládnoucí garnitury v USA. Ze strany většiny hlasů spřízněných s naší současnou vládní koalicí je cítit určitá rozladěnost a neskrývaná nespokojenost s postoji současného amerického vedení. Současně, ze zcela pochopitelných důvodů, můžeme vnímat i velkou dávku opatrnosti a váhavosti v komentování těchto událostí.

Existuje nespočet otázek, ve kterých vládla v našich provládních médiích převážující shoda – otázky genderu, postavení Ukrajiny, otázky související s dezinformacemi, role USA při zajišťování společné obrany. Nejmarkantnější a nejbolestnější bylo téma Ukrajiny: chápání toho, kdo je agresor, příčiny konfliktu a jak celou situaci řešit.

Vystoupení J.D. Vance na bezpečnostní konferenci v Mnichově a zejména jednání současných představitelů USA s vedením Ukrajiny naprosto převrátilo způsob, jak je o této situaci referováno v našich médiích, ve srovnání s tím, jak se k těmto tématům přistupovalo ještě před nedávnem. I přes existenci diferencovanějších postojů k příčinám konfliktu a jeho řešení na Ukrajině u nás vždy byla patrná velká míra zdrženlivosti, způsobená, myslím, obavou z reakce státní moci, která vedla až k autocenzuře. Téma Ukrajina bylo svaté – a k tomuto tématu se tak přistupovalo. Kacíři věděli, že jsou kacíři, a moudře se drželi zpět.

Poté, co však přímo z epicentra západní demokracie – z USA – zazněly velmi silné kacířské hlasy, se zdá, že i u nás se pohnuly ledy a o otázkách přístupu k Ukrajině se začíná otevírat svobodnější výměna názorů.

Každý, i ten největší ignorant, chápe, že celé dějiny světa se neodvíjely po ose "co by mělo být", což vnímám jako hlavní argumentační pozici některých našich volených zástupců, ale po ose toho "co reálně je". Schopnost nezaujatě popsat situaci a vyvodit z ní důsledky a praktické kroky pro jednání bez ohledu na pocity se nazývá reálpolitika.

Označení "reálpolitika" znamená zahraniční politiku založenou na mocenském kalkulu a národních zájmech. Jak se můžeme dočíst například na Wikipedii:

"Pojem zavedl německý politický myslitel Ludwig von Rochau v knize Grundsätze der Realpolitik angewendet auf die staatlichen Zustände Deutschlands z roku 1853. Bývá spojován především s politikou evropských velmocí druhé poloviny 19. století, zejména s postupem německého kancléře Bismarcka. Po teoretické stránce se reálpolitiku snaží zdůvodnit politologický směr zvaný realismus."

Používání slova reálpolitika bylo velmi běžné v době studené války, zejména v bývalém západním Německu.

Domnívám se, že pokud hlavním tématem veřejné diskuse bude téma "co by mělo být" místo "co reálně je", bude z našich médií stále zaznívat zmatený, pohoršený a nechápající zvukový nesoulad – kakofonie, která nikomu a ničemu nepomůže, snad s výjimkou těch, kteří na tom "co by mělo být" založili svou politickou existenci. Věřím však, že absurdnost toho, že i některé naše politické strany a spřízněná média radí USA, jak se mají chovat, postupně dojde i jim.

Zdroje:

🔗 iDNES: Trump a Ukrajina

🔗 Týden: Trump a spojenci