Kontrapunkt

V Lokti se dá přímo z náměstí projít podloubím kolem vchodu do nějakého hotelu do příjemné venkovní zahrady s prostornou krytou verandou, která skýtá příjemný pohled na údolí kolem řeky Ohře a na zvlněnou krajinu porostlou hustými, košatými stromy. Idylka. Dal jsem si tam kávu a všiml si, že radnice na verandě nechala zhotovit desku s připomínkou, že tam rád chodil Goethe při svých návštěvách tohoto města. Na upomínky na Goetha na Karlovarsku a Loketsku vůbec narazíte velmi často. Do Lokte jezdil za Ulrikou, do Varů si léčit ledvinové kameny, ale myslím, že tento kraj měl rád a zajímal se o něj. Loketští a Karlovarští jsou na to velice pyšní, a tak vám všude připomínají, kde byl a co tam dělal. Několikrát jsem měl možnost vidět sbírky minerálů z jeho pozůstalosti, naposledy v klášteře v Teplé. Zájmy Goetha byly velmi široké, jeho Faust patří nejuznávanější literární díla kulturníc historie lidstva. Mimo svou literární dráhu byl však úspěšný i jako vysoký úředník na dvoře Karla Augusta, sasko-výmarského vévody, a v roce 1782 byl na známku ocenění svých zásluh o stát na žádost vévody povýšen Josefem II. do šlechtického stavu.

Pro mě bylo vždy trochu překvapivé, že si Goethe snad více než své literární činnosti cenil své teorie barev. Na rozdíl od všeobecně uznávané Newtonovy teorie barev, kterou se učíme už na základní škole, Goethova teorie barev se zaměřuje na „smyslově-morální“ účinky barev. Vychází z naprosto odlišné představy o fungování fyzikálních zákonů. Musím připustit, že Goethe uvažoval v naprosto odlišném myšlenkovém světě než já. Když Goethe pohlédl na křemen, slídu nebo ortoklas, viděl něco zcela jiného než vidím já.

Goethe nikdy nepodal, a pokud vím, ani se o to nepokusil, žádný svůj soustavný výklad světa. Byl básník, veřejná osoba, a sám sebe vnímal i jako vědce, nezanechal nám však nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo nějaké soustavné metafyzice. Dnes se můžeme tedy jen domnívat, jak si představoval, že svět a přírodní zákony fungují. Celé toto duchovní období, atmosféra doby a místa, ve kterém žil, bylo prodchnuto německým romantismem. Bratři Schlegelové, Novalis, Hölderlin a další jména si pamatuji ze školy, nalézt ale přesněji podstatu jejich učení dá trochu více práce. To, co jsem se dozvěděl, je pro mě, vzhledem k mému původnímu z objektivismu a materialismu odvozeného vzdělání, dost těžko představitelné.

Pokud nějaký pokus o ucelený výklad světa Goethe akceptoval, pak to byl výklad Schellinga a jeho teorie identity. Jako dobrý úvod do teorie identity může pro začátek posloužit Schellingův aforismus: "Příroda je viditelný duch a duch je neviditelná příroda." Schelling je součástí německé tradice, jíž bezprostředně předcházejí Kant a Fichte. Kant představuje revoluci nejen v Německu, ale i pro celou myslící světovou veřejnost. Zpochybnění univerzálního principu kauzality u Huma řeší tvůrčím spojením empiristické a racionalistické tradice a ve své Kritice čistého rozumu přichází s řešením, kde pracuje s představou kategorií, které jsou rozumu vlastní a které smyslově vnímanou skutečnost organizují. V tomto přístupu používá myšlenku, že existují "věci o sobě" a "věci pro sebe", což zároveň vymezuje meze poznání. Vše, co můžeme vědět, je věc tak, jak se nám jeví. O tom, jaká věc ve skutečnosti je, však nelze nic dalšího říci. Fichte jde dál a tvrdí, že pokud se nemůžeme k určité oblasti světa vyjadřovat, nemá smysl s "věcí o sobě" v našem systému vůbec pracovat, a tak ji eliminuje. Po něm přichází Schelling a podává teorie identity. Silně se napojuje také na Spinozu, jeho panteistickou představu "deus sive natura", a objevuje i Jakoba Böhma. Jakub Böhme nám může posloužit k utvoření názornější představy o teorii identity. Není to filosof v tradičním smyslu kantovské precizní německé argumentace, je to člověk z lidu, který ale díky svému založení a nevšední senzibilitě dokázal vyjadřovat myšlenky teorie identity téměř o sto let před Schellingem.

„Celá příroda se všemi silami, které v přírodě jsou, k tomu šíře, hloubka, výška, nebe, země a vše, co je v tom a nad nebem, je tělo Boha, a síly hvězd jsou tepnami v přírodním těle Boha v tomto světě.“ (Jakob Böhme, Aurora neboli Jitřenka v úsvitu)

Tyto věty nám poskytují náhled na představu nás samých a našeho vztahu ke světu, jak je mohl vnímat i Goethe. Člověk v této tradici není pouhým pozorovatelem světa, kde platí: "já jsem subjekt a dívám se ven na to, co se objektivně děje kolem mě" ve smyslu materialismu a jakési obdoby leninské teorie odrazu. Já jsem zde součástí širšího celku světa, jsem se světem neoddělitelně spojen, jsem sám svět a prožívám představu oddělení jen v důsledku nějaké formy zkreslení mého vnímání. V nějaké podobě jsem existoval před svým narozením a v nějaké podobě přetrvám i po skonu toho, co pokládám za svou individualitu, protože svět je jednotný a neustále se přeskupuje. Takto chápaná antropologie má své důsledky. U Goetha se to projevuje zájmem o přírodu, včetně minerálů. Pro něj strom není ozdobný předmět v parku nebo surovina pro topení, strom je jen jiná forma projevu životní síly, která se manifestuje u něj jiným způsobem než u stromu. Proto také jeho neobvykle silný zájem o studium minerálů. Nejen člověk, zvířata a rostliny jsou projevem této jediné prasíly, platí to i o nerostech. Vzájemná propojenost všeho se vším nám pak dává schopnost rozumět světu přímo skrze náš prožitek, vnímání a rozum. Lidé, zvířata, stromy jsou spolu svázáni a propojeni v jeden celek. Goethe proto míní, že je možné a správné studovat světlo na základě "smyslově-morálního" účinku barev, a nikoliv jako objektivně existující vlny nebo kvanta.

S tímto pohledem na život jsme konfrontováni i dnes zprostředkovaně přes moderní abstraktní umění. Kandinskij, Malevič, Modigliani i Kupka jsou známí tím, že byli ovlivněni teosofií Rusky Madame Heleny Petrovny Blavatské – širší pojetí bližší Schellingovi – a antroposofií Rudolfa Steinera, která z teosofie vychází, ale později se omezuje pouze na člověka. Waldorfská škola a antroposofická celostní medicína jsou současnými duchovními pokračovateli této tradice.

Dále ten kontrapunk

Na zcela opačné straně barikády než je Helena Blavatská můžeme nalézt další ruskou autorku, Alisu Zinověvnu Rozenbaumovou. Pohled Alisy Zinověvny a důsledky, které její vidění světa má na náš současný život, se tak pěkně staví do kontrastu se Schellingovou teorií identity. Alisa Zinověvna svůj myšlenkový systém nazvala objektivismem, ve kterém dokazuje, že realita existuje nezávisle na lidském vědomí. Alisa Zinověvna podává ve své filosofické práci své argumenty velmi sofistikovaným způsobem a její prostudování vyžaduje velkou dávku erudice. Zůstanu u její představy striktní oddělenosti člověka jako myslící a jednající bytosti od svého okolí, tedy východisku naprosto protikladnému k teorii identity, a sleduji důsledky, které tato představa má na její etický systém.

Etickým východiskem Alisy Zinověvny je konstatování, že smyslem jakéhokoliv lidského konání je dosažení vlastního štěstí – nazývá se to etický egoismus. Dalším logickým výstupem je odmítnutí altruismu. Altruismus je u ní považován za chybu v uvažování, brání lidskému svobodnému rozvoji a kreativitě, je ubíjející a v podstatě velmi hloupý. Já jsem já a svět je svět - tak co. Podstatu tohoto přístupu vyjadřuje v literární a tedy dostupnější podobě hrdina její knihy Atlasova vzpoura, John Galt. Říká v ní: „Přísahám – při svém životě a své lásce k němu – že nikdy nebudu žít kvůli jinému člověku, ani nebudu žádat jiného člověka, aby žil kvůli mně.“

Alisa Zinověvna Rozenbaumová vystudovala na Petrohradské univerzitě historii a filosofii a poté ve studiu pokračovala na Státním institutu pro kinematografii. V roce 1926, ve věku 21 let emigrovala do Spojených států, kde změnila své jméno na Ayn Randová. V USA udělala velkou kariéru a zemřela v roce 1982 známá a dobře zajištěná v New Yorku. Ona sama a její doktrína se dočkaly mimořádného uznání; její filosofická díla pro svou profesionalitu i její romány pro svou poutavost, byly a jsou čteny a vysoce ceněny po celém světě. Stále ovlivňují náš život. Dávají nám i alibi, když si potřebujeme zdůvodnit, proč být tak trochu sobečtí, tedy téměř stále. Jejím osobním přítelem, velkým obdivovatelem a čtenářem jejích textů byl Alan Greenspan, dlouholetý šéf americké centrální banky. Mezi jejími dalšími studenty najdeme i mnoho dalších významných postav veřejného života. Absolventi Princetonu a Yalu prostě čekali frontu na bytové semináře u Alisy Zinověvny.

Život Alisy Zinověvny je jak příběh z Ovidiových Motamorfoz, s výchovou ze Sovětského svazu učila absolventy Harvardu jak jíst nožem a vidličkou. Je to poučné, každý motýl je nejprve housenkou. Musím se přiznat, že mi to připadá i docela zábavné.

Říkám si chtělo by to ještě něco více o objektivismu, ale už je to i tak dost dlouhé. Vzal jsem si proto do ruky knihu od Fridricha Nietzscheho “O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním” abych našel nějaký vhodný, závěrečný citát, a čtu hned zkraje:

"V nějakém vzdáleném koutě nespočetných slunečních soustav rozprostřeného vesmíru existovala kdysi hvězda, na které chytrá zvířata vynalezla poznání. Byla to nejpovýšenější a nejklamnější minuta „dějin světa“: ale přece jenom jen minuta. Po několika nádeších přírody hvězda ztuhla a chytrá zvířata musela zemřít. – Tak by někdo mohl vymyslet bajku a přesto by nedokázal dostatečně ilustrovat, jak žalostně, jak zastřeně a pomíjivě, jak bezúčelně a libovolně se lidský intelekt v rámci přírody jeví. Byly éry, kdy neexistoval; když zase zmizí, nebude se dít nic. Neboť pro tento intelekt neexistuje žádná další mise, která by přesahovala lidský život."

Nejprve mne napadne, že jsem si mohl ušetřit práci kdybych si to přečetl hned, pak si ale říkám, tak proč to píše, když pro lidský intelekt neexistuje žádná další mise. Možná aby tím imponoval Cosimě nebo Salomé? Někdy je pro pochopení autora dobré znát i jeho milostný život. Cosima byla manželka Richarda Wagnera a není zcela jisté zda Nietzsche ho tak rád navštěvoval jen kvůli němu samému nebo jeho ženě. Salomé, Ruska narozená v Petrohradu (sorry, nedělám to schválně) byla jeho životní láska, chtěl si ji vzít ale ona ho odmítla. Kdyby mu řekla ano možná by jeho názory byly trochu jiné.

Závěr a morální ponaučení

Má smysl se zabývat myšlenkami a teoriemi? Já myslím, že rozhodně ano. Komunisté se při znárodňování také odvolávali na sebrané spisy Marxe a Engelse, a po 89 nám jiní teoretici vysvětlili pomocí jiných spisů Hayeka a Friedmana proč je naopak znárodněné potřeba zase zprivatizovat. I když teorie někdy může být trochu dlouhá a nudná, každý snad musí uznat, že je rozdíl mezi tím, zda Poldovku vlastní nebo v ní pracuje jako svačinář.

Jaký mám na to názor já? Když to po sobě čtu, tak se trochu stydím. V hlavě to mám jako v popelnici – souhrn namátkově posbíraných útržků vět, slov a jmen jako důsledek dost nesystematického celoživotního čtení. Kdybych se místo čtení raději seznámil alespoň trochu s podstatou hodnotového investování od Warrena Buffeta před 30 lety, kde už jsem mohl dnes být.