Proč mám rád auta

Proč mám rád auta.

Jezdím různými značkami aut už asi 30 let, jak soukromě, tak pracovně. Za celou dobu intenzivního užívání tohoto dopravního prostředku se mi jen jednou stalo, že jsem uvízl na D1 s poruchou převodovky a auto muselo být odtaženo do servisu. Nevím, jestli mám štěstí, ale myslím, že se nijak zvlášť neodchyluji od běžných statistik. Auta prostě jezdí, brzdí, svítí a stěrače stírají. I když nejsem odborník na konstrukci aut a v podstatě mi stačí, že mě auto doveze z místa na místo, oceňuji auta jako výsledek určitého typu lidské práce a myšlení. Než jsme se dostali do bodu, kdy jsme schopni vyrábět a provozovat automobily, musela společnost projít dlouhým vývojem, zkoušením, vymýšlením a hledáním. V autě se zhmotňuje určitý typ uvažování. Nejvíce mě na tom fascinuje, že veškeré myšlenky a nápady, které k vývoji automobilu přispěly, bylo potřeba nejprve ověřit v praxi. Když konstruktér nebo mechanik uvažuje nesprávně a dopouští se logických chyb, auto prostě nejede. Jednoduchým kritériem použitelnosti abstraktní myšlenky na vývoj auta je to, zda funguje tak, jak chceme. Funkčnost auta je vykládána pomocí vědy a matematiky, a toto poznání roste kumulativně – před 30 lety jsme ve všech kritériích jezdili auty horší kvality než dnes. Dá se o tom pochybovat? Tento přístup však nelze aplikovat všude, protože společnost a kultura se řídí jinými pravidly a jiným typem racionality.

Hledáme-li odpověď na to, zda je nějaké umělecké dílo hodnotné, matematika ani fyzika nám většinou, narozdíl od auta, nepomohou – v těchto otázkách se obracíme ke společenským vědám. Mluvíme-li však o růstu poznání v přírodních vědách, ve společenských vědách jsme se dostali trochu do úzkých. Současné společenské vědy neakceptují společné vysvětlující paradigma. Zní to abstraktně a odtažitě od každodenních starostí? Možná ano, ale má to své důsledky – jen jedno téma z mnoha: gender. Řeší se to v televizi, v tisku, v kavárnách, je to téma těžké váhy ve veřejné diskusi. Každý na to má svůj názor. Vývoj argumentace k otázce genderu se rozvinul zejména v univerzitním prostředí na prestižních školách ve Francii a USA. Dnes už existují specializované studijní programy "gender studies", kde se propracovává argumentace a pobírají granty. Tento způsob uvažování vychází z předpokladu, že kultura a společnost jsou sociálně konstruovány a naše interpretace světa závisí na tom, jak chápeme, že společnost a společenské role fungují. To, co je spravedlivé a správné, je výsledkem konvence, která však zároveň může mít svou skrytou motivaci. Tento přístup je plodný při studiu rasismu, práv žen, společenských tříd a je používán ve všech společenských vědách.

Zatímco při studiu rasismu se zdá, že chápeme, že v určité historické době bylo ekonomicky a mocensky výhodné odepřít osobám, které nepocházely z Evropy, rovnocenný status, a proto se těmto zájmům přizpůsobila dobová ideologie od teologie až po právní vědu, s genderem máme někteří stále tak trochu problém. Logika argumentace je však dost podobná. Klíčové dle mého názoru je konstatování, že současné společenské vědy neakceptují společné vysvětlující paradigma. V důsledku to znamená, že vedle sebe stojí hinduismus, katolicismus, marxismus, psychoanalýza a další více či méně úspěšné pokusy o univerzální výklad světa, a zároveň neexistuje rozumově obhajitelný důvod, tedy důvod pramenící ze západní teorie poznání, který by tento spor čistě racionálními prostředky rozhodl.

Stejně jako měl teokratický světový názor své ideology v Augustinovi a Tomáši Akvinském, a marxismus v Marxovi a Engelsovi, tak se "gender studies", které se stále vyvíjejí, často odvolávají na Michela Foucaulta, Jacquese Derridu a Judith Butlerovou. U Foucaulta a Derridy je jejich záběr podstatně širší, Judith Butlerová se soustředí zejména na otázku genderu a sexuality. Otázky, které řeší, se týkají toho, jakou roli sehrává společnost při našem chápání pohlaví, pohlavnosti a identity, a dochází k závěru, že podstatnou. Důsledkem je vytvoření argumentačního aparátu pro uznání proměnlivosti pohlaví a změny pohlaví. Za pozornost stojí metodické nástroje, které se používají při obhajobě těchto názorů. Přece jenom působíme ve společnosti, která byla formována logikou, takže i zde se bez logiky neobejdeme – to vnímají i tito autoři, a tady mi to trochu nevychází. Jak mohu jedním dechem tvrdit, že neexistuje jednotné vysvětlující paradigma a tudíž, že vše je sociální konstrukce, a zároveň na barikádách hájit svou speciální verzi sociální konstrukce reality? Líbí se mi i nápad hledat skrytější důvody pro zápal těchto autorů prosazovat právě tyto názory. Oni sami by tento přístup možná nazvali "dekonstrukcí tvůrců dekonstrukce". Nečetl jsem to, ale možná jak Foucault, tak i Butlerová někde řešili, jak se jejich menšinová orientace projevovala na vývoji jejich názorů. Respektuji je. Všichni tito autoři prošli prestižními evropskými nebo americkými školami, publikují, jsou nesmírně pracovití a vlivní. Snažím se jen zaujmout názor k jejich argumentaci.

Udělal jsem pokus, zadal jsem AI tento úkol:"Jsi filosof obeznámený na profesionální úrovni s teorií poznání, strukturalismem a poststrukturalismem. V rámci hry napiš text obhajující, že beruška je větší než straka." AI vygenerovala text který je delší, vybírám jen závěr:

"Podle fenomenologického vnímání, strukturalistických struktur a poststrukturalistického relativismu může být naše chápání velikosti subjektivní a kontextuálně podmíněné. Tímto způsobem, pokud přijmeme, že velikost není pouze fyzickým měřítkem, ale také výsledkem kulturního a individuálního vnímání, můžeme obhájit názor, že beruška je větší než straka, a to v různých smyslech a kontextech. Tento přístup nám umožňuje vidět velikost jako komplexní a mnohovrstevnatý konstrukt, který přesahuje jednoduchou fyzickou dimenzi". (vytvořeno AI)

Zdá se mi, že se současná diskuse ve společenských vědách točí o tom co je pravdivé a co ne. To co pravdivé není je podle motivace buď omyl nebo lež. Hledám tedy klíč k porozumění toho co se rozumí pod pojmem pravda, jak se definuje pravda. Dnes se průměrně zvídavý člověk snadno dopracuje k odpovědi, že teorií o tom co je pravda je několik. Namátkou korespondenční teorie pravdy, koncensuální teorie pravdy, koherenční teorie pravdy, pragmatická teorie pravdy, deflační teorie pravdy. Mám ve velké úctě vzdělané a chytré lidi, doslechl jsem se, že někde existují snahy tuto problematiku nějak institucializovaně podchytit. To je určitě záslužná činnost a vyžaduje si společenskou podporu a uznání. Představuji si, že úředník, který na tomto úřadě pracuje se třeba vrátí do kanceláře z kantýny, kam si odskočil na obložený chlebíček s espressem, a šéf po něm chce aby ještě do konce pracovní doby vyřešil jak se postavit k nové názorové platformě o kastraci potulných psů. Zprvu uvažuje o tom, zda na tuto problematiku raději použít korespondenční teorii pravdy nebo deflační. Pak si ale řekne co by tomu řekl Popper a začne trochu panikařit, aby to všechno stihnul. Chtěl ještě dnes vyřešit problémy s milenkou a refixaci hypotéky - všichni jsme jen lidé. No, to musím přiznat, na to bych neměl, člověk musí znát své meze.

Vzal jsem to zkrátka, ale komu se dnes chce číst dlouhé texty?

Ještě závěr kde jsem si pro ilustraci a trochu alibisticky vypůjčil myšlenku z metodické dílny postmoderní školy. Co je dřív, syrové nebo vařené? V rozporu s tím, co nám napoví intuice, teorie tvrdí, že vařené, protože jinak by nebylo možné bavit se o syrovém. Logiku to má. Rozumím tomu tak, že abych vůbec měl možnost porozumět a tedy i soudit nějaký text, musím zároveň neustále zohledňovat jeho následné interpretace. To platí pro všechny texty a tedy to musí platit i pro tento text. Ale co s tím v praxi?

Tak proto mám rád auta. Uklidňují mě.