Krev, komunismus a klenoty - 3K

Předmětem neutuchající veřejné diskuse je vyrovnání se s komunismem a jeho symboly. Některé strany a lidé si stále nemohou dát pokoj a neustále nám podstrkují tu hvězdu, tu srp nebo kladivo. To dráždí mnoho lidí, včetně mě. Myslím, že je už načase k tomu zaujmout jasné stanovisko. Někteří intelektuálněji založení komentátoři se snaží k této otázce postavit čelem a nazvat věci pravým jménem, ale myslím si, že toto úsilí je stále roztříštěné a nesystematické. Konečně žijeme ve svobodě a dýcháme svobodně, tak čeho se bát?

Chtěl bych k této diskusi přispět a učinit jednou provždy konec tomuto jevu, nebo se o to alespoň pokusit. Podle mého názoru na svých bedrech stále neseme břímě minulosti, které nás svazuje a poutá. Pokud nepojmenujeme zlo, vystavujeme se nebezpečí, že se k nám v nějaké podobě vrátí. Komunismus mou generaci – část svého života jsem strávil v období husákovské normalizace – připravil o možnost svobodně cestovat, podnikat a především svobodně se jako občan vyjadřovat. Myslím, že období, které jsem zažil já, bylo relativně mírné, přihlédneme-li k padesátým letům u nás, kdy lidé byli zavíráni a mnohdy i vražděni jen proto, že chtěli svobodně myslet a mluvit. Nemá cenu dále podrobně popisovat stalinské období s gulagy – vše je dostatečně zdokumentováno a odkryto: stalinské represe, masové zatýkání, popravy. Dnes je to již historie a otázka je, jak se s tím vyrovnat z dnešního pohledu.

Chceme-li být důslední a jít ke kořenům věci, nemůžeme pouze říci, že komunismus je špatný a vše, co k němu patří – jako symboly srp, hvězda, kladivo – je tudíž špatné také, a proto to musíme zakázat. Je potřeba pojmenovat, co je skutečně zlé. Zlé je pronásledování lidí za myšlenku, bezdůvodné potlačování svobody a perzekuování za odlišný názor. Ale my, v rozporu s touto logikou, netrestáme osoby a nezakazujeme symboly, které mají na rukou krev podobně jako komunisté. Nejsme v tom ani z poloviny důslední. Tyto osobnosti a jejich symboly žijí stále v klidu mezi námi a netěší se žádné negativní pozornosti.

Jedna z bezesporu nejodpornějších masových vražd byla vykonána na území dnešní Francie. Dobové zdroje uvádějí, že o život přišlo až milion lidí, dnešní zdroje uvádějí statisíce. Musíme si však uvědomit, že obětmi byly převážně nevinné, mnohdy bezbranné děti, ženy, staří lidé. Ano, jedná se o galské války, které vedli Římané pod vedením Gaia Julia Caesara v oblasti dnešní Francie. Dle současných měřítek, a myslím, že i měřítek Galů, byl Caesar sprostý agresor a nemilosrdný vrah. Kdo tuto naprosto nespravedlivou a bezohlednou agresi přežil a pouze nemohl svobodně vyjadřovat své názory, mohl mluvit o velkém štěstí.

Zkusme se však zamyslet nad tím, jaké důsledky by to mělo na náš současný život, pokud bychom chtěli použít stejná kritéria na Caesarův odkaz jako na odkaz komunismu. Jméno Caesar je jednoznačně jedním z úhelných kamenů západoevropské civilizace. Slova, která dnes v evropských jazycích běžně používáme – jako „císař“ nebo německé „Kaiser“ – vycházejí etymologicky od jména Caesar. Celá heraldická tradice, šlechtické rody, se odvozují od Karla Velikého, který se pouze snažil navázat na dědictví římského impéria a stál u zrodu konceptu Svaté říše římské. Mimochodem známá je epizoda z života Karla Velikého, jak šířil křesťanství v Sasku – kdo se nenechal pokřtít, přišel o hlavu. Podle kronik asi 4 500 lidí na jeden vrz. České země v tomto civilizačním okruhu právně existovaly až do roku 1806, kdy byla Svatá říše římská formálně zrušena Františkem II. Císaře jsme ale měli až do roku 1918 a v přeneseném slova smyslu se stále hrdě hlásíme k západoevropské civilizaci. Kam také jinam, tady jsme a sem patříme, žádná východní Evropa – Svatá říše římská. Po špičkách a s nejvyšší úctou chodíme kolem korunovačních klenotů, když jsou někdy vystaveny, čímž vzdáváme hold tradici, kterou založil právě Gaius Julius Caesar. Naše státnost, hodnoty, které uctíváme, a instituce – to vše má původ u Gaia Julia Caesara a Karla Velikého. Nemůžeme ho prostě vyškrtnout, aniž bychom vyškrtnuli sami sebe.

Co tedy s Caesarem a komunismem? Můj návrh je: nechme to už konečně plavat, minulost nezměníme. Hleďme si raději toho, abychom mohli nadále svobodně mluvit, svobodně cestovat a svobodně podnikat. A konečně, to, že někdo křičí „Caesar byl vrah dětí“, ještě neznamená, že je sám svatý František.

Říkám si, zní to celé tak trochu jako agitka z éry Novotného, hlavně ten závěr. Moc poučuju a přitom každý to nejméně od roku 1989 ví taky. Ví to i ti, kteří to rádi používají. Podezřívám je, že si tak trochu z nás dělají legraci. Jak se vypořádat s komunistickou minulostí, bylo velké téma v roce 1989. V roce 1990 většina bývalých komunistů už dávno úspěšně přepřáhla, a pokud někdo o vypořádání s komunismem mluvil ještě v roce 1995, tak to už bylo dost divné. Dnes se píše rok 2024. Teď mě napadá – co ty tři káčka, člověk by se do toho mohl snadno zamotat, radši už končím.

Na extremismus a symboly definované zákonem se tato má úvaha samozřejmě nevztahuje. Zákon je zákon a ten se musí respektovat.