Pokud probíhá hybridní válka, neprobíhá i hybridní cenzura?
Dezinformace
Pojem hybridní válka se v posledních letech stal běžnou součástí politického a mediálního diskurzu. Používá se k popisu komplexního konfliktu, ve kterém se vedle tradičních vojenských operací uplatňují i nevojenské metody – kybernetické útoky, dezinformace, ekonomický nátlak či politická destabilizace. Ale pokud dnes státy a nadnárodní organizace vedou hybridní války, je namístě se ptát: neprobíhá také hybridní cenzura? Vždyť informační prostor je klíčovým bojištěm moderní doby. Pokud se vede boj o mysl lidí, není přirozené, že se některé informace budou potlačovat a manipulovat?
Vlády a nadnárodní instituce často zdůvodňují své kroky nutností bránit se hybridním hrozbám. Argumentují, že dezinformace jsou jedním z hlavních nástrojů hybridní války a že je potřeba proti nim bojovat. „Musíme chránit občany před škodlivými informacemi.“ To zní logicky – nikdo nechce být obětí propagandy nebo manipulace. Jenže kdo rozhodne, které informace jsou „škodlivé“ a které ne? A co když se tento boj proti dezinformacím stane ve skutečnosti nástrojem hybridní cenzury a dochází k případům že:
EU i vláda ČR označují určité weby za dezinformační a blokují je.
Sociální sítě pod tlakem vlád mažou obsah nebo snižují dosah příspěvků na základě nejasných pravidel.
Nezávislí novináři nebo alternativní média jsou označováni za „dezinformační scény“ a ostrakizováni.
Když se stát rozhodne, že něco je nebezpečné, může to být první krok k tomu, že určité informace jednoduše zmizí z veřejné debaty. Pokud hybridní válka znamená kombinaci vojenských, kybernetických a informačních metod, hybridní cenzura funguje podobně – není vidět na první pohled, ale její důsledky jsou obrovské. Jak hybridní cenzura funguje? Není to klasické mazání obsahu, ale sofistikovanější metody:
Algoritmická manipulace (Sociální sítě a vyhledávače automaticky potlačují nepohodlné názory. Uživatelé si často ani nevšimnou, že jejich oblíbené stránky „zmizely“ z výsledků vyhledávání. Některé weby jsou označovány jako „nedůvěryhodné“, i když se jejich obsah ukáže jako pravdivý).
Ekonomický tlak (Alternativní média mohou přicházet o příjmy z reklamy kvůli nejasným pravidlům. Firmy, které spolupracují s „nevhodnými“ platformami, mohou být pod ekonomickým tlakem).
Právní restrikce (Zavádění zákonů, které umožňují postihovat „nebezpečné“ názory. Vznik nových úřadů pro kontrolu informací (např. Centrum proti hybridním hrozbám v ČR).
Digitální diskreditace a autocenzura (Lidé, kteří publikují kontroverzní informace, mohou být vystaveni veřejné šikaně nebo obviněni z šíření „dezinformací“. To vede k autocenzuře – lidé se raději nevyjadřují, aby se vyhnuli problémům).
Vlády a instituce tvrdí, že jejich cílem je „ochrana demokracie“. Jenže ve jménu této ochrany často potlačují otevřenou diskusi a pluralitu názorů, čímž vzniká paradox hybridní cenzury:
Omezuje svobodu slova s cílem „chránit svobodu slova“.
Cenzuruje informace, aby „zajistila pravdivé informace“.
Trestá šíření „nepovolených“ názorů ve jménu boje proti totalitě.
Klíčová otázka potom zní: "Může existovat skutečná svoboda, pokud se cenzura stává neviditelnou?" Pokud dnes probíhá hybridní válka, probíhá i hybridní cenzura. Informační prostor je stejně důležitý jako fyzické bojiště a kontrola nad ním je klíčová pro každou mocenskou strukturu. Vlády mohou argumentovat tím, že „chrání občany“, ale pokud výsledkem je omezení svobody slova a potlačování kritického myšlení, pak je zřejmé, že se jedná o moderní formu cenzury – jen sofistikovanější, skrytější a neviditelnější. Proto je zásadní si tuto skutečnost uvědomit a bránit si právo na otevřenou, necenzurovanou debatu. Svoboda slova není luxus, ale základní pilíř demokracie. A pokud ji necháme řídit „ochránci pravdy“, možná zjistíme, že tu pravdu už neurčujeme my, ale někdo jiný.
Čtěte na podobné téma: