Nečtěte to !

Na Kampě, poblíž Sovových mlýnů, najdeme trojsoší nahých dětí, které lezou po čtyřech a vystavují své zadečky různými směry. Místo nosu a úst mají na tváři jakýsi obdélník, který prochází obličejem shora dolů.

Při nedělní procházce můžete toto dílo minout bez většího zájmu, nebo se můžete pokusit najít jeho smysl. Už dopředu vás ale upozorňuji, že ho nenajdete. Každé umělecké dílo se vzpírá jednoznačnému výkladu – pokud by mělo přesně definovaný význam, přestalo by být uměním. Umění je gestem směrem k divákovi, výzvou k dialogu a hledání. Definovat můžete tuleně, logaritmus nebo jízdní kolo, ale ne umělecké dílo. Pokud byste dokázali jednoznačně popsat jeho smysl, stalo by se něčím konkrétním – třeba jen špatně namalovanou krajinou.

Na druhé straně je jasně definovaný schvalovací proces, kterým musí projít každé dílo, než je instalováno ve veřejném prostoru. Vzhledem k velkým finančním nákladům a potenciálnímu dopadu na veřejnost věřím, že se tento proces bere velmi vážně. Zajímalo by mě, jak přesně probíhá rozhodování o tom, které dílo si zaslouží místo na očích současníků a budoucích generací.

Pokud bereme toto konkrétní dílo jako pokus autora (a schvalujícího úředníka) o komunikaci s veřejností, pak tito musí připustit i možnost „nesprávné“ interpretace. Jenže, může vůbec existovat nesprávná interpretace uměleckého díla? Vychází mi z toho, že ne – pokud by existovala, dílo by přestalo být uměním. Řešením tohoto zdánlivého rozporu by mohlo být rozlišení mezi objektivní interpretací, která ruší umělecké dílo, a subjektivní interpretací, která hledání smyslu díla ponechává otevřené v dialogu.

Pokouším se najít svou vlastní cestu ke skulpturám dětí. Možná, že sochy mají něco společného s útokem Švédů na Prahu během třicetileté války, nebo se jedná o symbolický návrat dětí z nedalekých jeslí. Ale takové interpretace by nebyly hodny současného umělce. Pokud přicházím od Werichovy vily, nejprve si všimnu zadečků dětí – ohlazené doteky turistů jim dodávají zvláštní lesk. V naší kultuře má symbolika „dvou půlek“ silný náboj. Mohlo by to značit hravý výsměch, nadsázku nebo jemné pohrdání. Všímám si, že zadečky dětí jsou obráceny skoro vždy proti směru přicházejících.

Když přistoupím blíž, všimnu si obdélníku místo nosu a úst. Mohl by to být symbol ztráty identity v důsledku moderního konzumerismu. To je poměrně laciná interpretace, ale budiž. Zdá se, že děti mají i své pohlavní znaky, což je uklidňující – mohu tedy pokračovat s tímto výkladem dál a rozvíjet ho „ad nauseam“.

Zkusím jiný přístup. Tři děti lezoucí po zemi by mohly představovat tři významné postavy české historie – Havla, Husáka a Háchu. Umělec by tím vyjádřil rozporuplnost české povahy, přičemž nezobrazuje jejich dospělé verze, ale dětskou naivitu a hravost. Tato verze pracuje s kontrastem dětské nevinnosti a dospělosti.

Další možná interpretace, blízká pragmatikům, by mohla být ta, že jde o způsob přerozdělování prostředků z městské kasy. Trochu cynické, ale i Hieronymus Bosch maloval obrazy, které nebyly zrovna líbivé. Pokud je však teoreticky nemožná objektivně správná ani nesprávná interpretace, mohl by být právě tento výklad subjektivně správný. A právě to je fascinující na moderním umění. Mohlo by to naznačovat, že je v podstatě jedno, zda tam instalujete skulpturu tří dětí, krávu, nebo třeba pisoár. Tak jako tak to bude artefakt moderního umění otevřený pluralitě výkladů, kde každý může hledat a nalézat svou pravdu. Osobně bych dal přednost pisoáru, který by zároveň mohl plnit svou původní funkci. Pravda je, že s něčím podobným už přišel Marcel Duchamp.

Autorem díla je známý umělec, který na sebe upozornil, když pomaloval tank na Smíchově na růžovo. Tehdy jsem to moc nechápal a vlastně to nechápu ani teď. Jsem sice umělec, ale představy, že bych vzal barvu a natřel sochu svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě na protest proti zločinům inkvizice, bych se trochu štítil.

Je zde ještě jedno hledisko, které je třeba zmínit. Pokud to, co jsem napsal, někdo vnímá jako kritiku, tak se mýlí. Současný umělec to, co potřebuje především, je publicita, a to jakákoliv – ať už pozitivní nebo negativní. Jestliže dílo vzbudí kontroverzi, tím více se o něm mluví, a čím více se o něm mluví, tím je známější. Funguje to jako perpetuum mobile, stroj, který se živí vlastním metabolickým odpadem. Kritika je chvála a chvále je kritika. A teď ať si to přiznáte nebo ne jste zmanipulovaní. Varoval jsem vás.