Nesouhlasíš se současnou vládou? Jsi kobliha!

V poslední době si všímám, že se nám ve veřejném prostoru rojí desítky promluv, kdy nás kdejaká známá osobnost přesvědčuje o tom, že se máme výborně, a ať si hlavně nestěžujeme. Přesně tohle jsem poslouchala od naší soudružky třídní. A valilo se to na nás ze všech socialistických médií. Děkuji proto všem uvědomělým celebritám za názor, avšak, prosím, nechte si to od cesty. Každé normální funkční společenství se totiž musí starat především o to, aby se vyvíjelo a vylepšovalo svůj potenciál. V momentě, kdy se začneme utěšovat tím, že se v Indii žije tamním občanům mnohem hůř, časem se můžeme přiblížit výrazně na jejich úroveň.

A ten potenciál rovněž nikdo nevylepší tím, že bude s odpuštěním plkat ve veřejných debatách na obrazovce a psát pak srdceryvné statusy na sociální sítě. Jsme zaplaveni miliony prohlášení, miliony floskulí o zářných vizích a budoucnosti, ale jak se krásně česky říká, skutek utek.

Před mnoha lety jsem pracovala pod jedním docela známým politikem, který sice reprezentoval nejmenovanou politickou stranu, ale kvůli své kariéře by se domluvil klidně i s ufony. V rámci svých kšeftů by jim vlezl….Inu, všichni víme kam. V televizi se sice s těmito kámoši pro efekt diváctva pohádal do krve, ale když se vypnuly kamery, začal se s nimi objímat a přátelsky se vyptával na jejich manželky a děti. Nebudu se rozšiřovat ani o jeho vztazích s podivnými bytostmi, jejichž činnost se dostávala do hledáčku policie. Dnes bych mu mohla jen poděkovat za to, že jsem díky němu rychle vyrostla z obhajování nějakého státníka či jeho partaje.

V naší rodině byla špatná zkušenost s komunisty, proto jsem jako lama volila dlouhé roky ODS, teď to můžu na sebe klidně prásknout. Nic jsem z toho neměla a vždycky, když jsem se dostala v životě do nějakého průšvihu, musela jsem se z něj vyhrabat sama. Nestoupla jsem si do fronty na sociální dávky a nečekala jsem, že se o mně někdo postará. Pomoc jsem našla spolehlivě na konci své pravé ruky. Bohužel jsem volila stranu, z níž se stalo něco, co mi silně připomíná doby, kdy se moje soudružka třídní snažila, abych byla uvědomělejší. Pokud by se dozvěděla, že si doma pouštíme zakázanou rozhlasovou stanici - Svobodnou Evropu, šla by nás bez uzardění udat. Chodila totiž poctivě na sjezdy komunistické strany a větší fanatičku jsem nepoznala. Po revoluci se ukázalo, že to klasicky dělala kvůli prospěchu. A z takových lidí je mi mnohem víc špatně než z těch poctivých, jež tomu opravdu věřili.

Kariéristů máme teď rovněž požehnaně a já jich taky dost znám. Docela mě zaráží, když mě najednou upozorňují na nesprávné názory, podle nich jsem automaticky kobliha a nebo komunistka. Fascinuje mě jejich čistá důvěra v politika, který jeden den něco poví, aby to za tři dny popřel. Už ve školce nás ale učili, že lhát se nemá.

Každý, kdo mě osobně zná, ví, že patřím k těm lidem, co nic nepředstírají a mluví na rovinu. Tudíž nikdo si nemůže myslet, že budu obhajovat jedince, jež pro mě nesplňují základní morální kritéria. Nesejde vůbec na tom, jestli se jedná o instalatéra, herce, nebo politika. Nepřikládám totiž význam tomu, kdo k jaké profesi či straně patří. Já se umím bavit se všemi.

Jestli z tohoto marasmu vede nějaké východisko, já vážně netuším. Avšak určitě nevede přes stavění hrází, kdy se jedna takzvaně vyvolená skupina razantně vymezuje vůči zbytku společnosti a dává mu urážlivé nálepky. Připadá mi to nemoudré, naivní a hlavně to naše skutečné problémy nevyřeší.