Než jsem umřel

Když jsem byl malý, význam měly jmeniny a svátky církevní a státní. Gratulace k narozeninám mi pak celý život připadala směšná, neboť narození není sportovní ani žádný jiný výkon. Vlastně mi z dnešní perspektivy připadá, že než k narození, mělo by se raději gratulovat k úmrtí.

„Tak už to máš za sebou!“ nosily by se oslavenci lahve, květiny a bonboniéry. Oslavenec by se usmíval a po každém podání ruky by si v rozpacích uhladil božíhodové sako. „Ani sem nevěděl, jak ně to uteklo. Jak sa včil dostanu do nebe skrz peklo?“ zpívalo by se.

Než jsem umřel, každé další narozeniny mě obtěžovaly ne tím mementem blížící se smrti, ale tou společenskou povinností. Co má furt člověk odpovídat do telefonů, chce-li být pokaždé aspoň trochu originální? Nechtěné a vnucované dárky zatím nacpe do šuplíku a při nejbližší příležitosti je postupuje Cilce nebo klukům. (Co s nimi udělají oni, už bude jejich nevděčnost. Ne moje.)

Než jsem umřel, nejraději jsem měl běžné dny. Ráno v Dobřichovicích zkontrolovat pohledem z okna stav zahrady, u snídaně číst noviny, po snídani něco psát, po obědě sekat dřevo, po večeři něco číst. Ignorovat televizi. Neprovozovat internety.

Nakonec tu zbude akorát internet. Až my tu nebudeme, až ani vy tu nebudete, až přestane platit Bůh, až skončí svou funkci národ a až se konečně rozpadne i poslední rodina. Internet pak zvolá: Ať žije síť!

Máme všechno tak, jak jsme si to sestrojili, vybudovali a zregulovali. Nic se neděje bez našeho hlasitého či nevysloveného souhlasu a těch pár disidentů to jako obvykle nezachrání. Režim se nakonec zhroutí ne díky nim, ale když už se zhroutil korozí jeho vlastních podporovatelů zevnitř. Podporovatelů syntetických, jejichž atomy pochází odevšad a odnikud, jen z překladiště vagónů. Protože brambory pro jejich duši mohly přijet ze Španělska, fosfor na kostičky z čínské lososí farmy. Celí jsou z dodaných surovin místo z nějakého údolí.

Poctivé pokusy o nápravu přírody znetvoří svými legislativami do zrůdných solárních konstrukcí namísto luk a polí. Poctivé zemědělce a továrníky doregulují k nepoctivému hospodaření nebo k ukončení činnosti. Slušné lidi vytlačí svou neslušností na okraj společnosti. Sousedy, přátele a rodiny rozdělí dotovanou propagandou nenávisti. Hrůza, vždyť čeho se v nich lze dovolat? „Odkud vy vlastně pocházíte svými atomy?“ Neodpovídají. Není domluvy se syntetickými lidmi.

Režim oficiálně skončí právě dílem těchto lidí a z dalších z nich se okamžitě zrodí režim nový, ale opačný. Poctivé pokusy o nápravu přírody překazí svými legislativami o neregulovaném umisťování zrůdných solárních konstrukcí na místa luk a polí. Poctivé zemědělce a továrníky zahubí ještě větším zvýhodňováním obřích zahraničních konkurencí. Slušní lidé zůstanou zas na okraji společnosti, protože moc má své vnitřní zákony, na nichž nemůže nic změnit osoba u moci, ani třída u moci, neboť je to prostě zákonitost lidského chování v určité situaci: u moci.

Než jsem umřel, memento blížící se smrti, která však dvacet let překvapivě nepřicházela, vrátilo mě v těch letech k církvi. Ale člověk má nést i na vlastních ramenou břemeno zodpovědnosti za hříchy a nespoléhat se, že se z toho vymodlí. Napravte, co jste pokazili. Kdo to rozbil, ať to opraví. Komu co bylo ukradeno, ať je mu to vráceno, ale ať se mu nevrací za úplatky nic navíc. Kdo činí univerzálně dobré skutky, ať je činí bez výčitek svědomí vynucených momentální morálkou aktuální společnosti.

Než jsem umřel, uložil jsem občas Cilce, aby za mě napsala Poslední slovo do Lidových novin. Lidové noviny, jaké existovaly tehdy, už ale neexistují. Píše za mě tedy teď tam, kde jí to tisknou. Však je to její genetické i kulturní dědictví.