Poslední srpnové (a první zářijová) výročí

Kdy tedy vlastně začala druhá světová válka? Poněkud „europocentricky“ za ten den považujeme právě ono 1. září 1939. V Číně a okolí by si ale spíše přisadili na 7. červenec 1937, kdy se odehrál incident na mostě Marca Pola v Pekingu a prakticky začal konflikt mezi Japonskem a Čínou. Zcela světovým se ovšem konflikt stal 7. prosince 1941, kdy Japonci napadli Spojené státy a poté 11. prosince, kdy Spojeným státům vyhlásili válku i Němci a Italové. Příznačně komické je však tradiční ruské pojetí, používající pojem Velká vlastenecká válka (evokující boj proti Napoleonovi). Vše tak počalo 22. června 1941, kdy Německo zaútočilo na Sovětský svaz. Do té doby to byla jakási válka mezi imperialisty, dvaadvacátého to ale začalo doopravdy. Toto pojetí má ale hlubokou logiku. Umožňuje přehlédnout drobný detail, že druhou světovou zahájily na základě onoho paktu Molotov - Ribbentrop nacistické Německo a komunistické Rusko bok po boku. Sem spadá ruský útok na Polsko, anexe Pobaltí i Moldávie i sovětsko-finská válka. Celou tu dobu se do Německa valil z východu obří veletok dodávek všeho možného, zejména strategických surovin a potravin. To umožňovalo Německu vést dobyvačné války. Ještě 22. června potkávaly útočící německé trupy plně naložené vlaky, putující nic netuše ze země sovětů do Třetí říše.

Německo-ruské (byť se do značné míry jedná o prusko-ruské) vztahy mají historicky zajímavou povahu. Až by se dalo říci sexuální. Buď se milují, nebo se nenávidí. Dokladem je ve 20. století meziválečná dvacetiletka (spíše však se jednalo o příměří mezi etapami války světové). Za Velké války bojovaly tyto země proti sobě, po válce však byly obě rozvráceny a mezinárodními párii. V roce 1922 uzavřely sovětské Rusko a výmarské Německo na okraji mezinárodní konference v Rapallu smlouvu, v níž nejen navázaly diplomatické vztahy a rozjely hospodářskou spolupráci, ale rozvinuly též utajenou a poměrně intenzivní vojenskou kooperaci. Německu to umožnilo obcházet podmínky versailleského míru, Rusko pak získalo přístup k vojenským technologiím a znalostem. Po nástupu nacistů pak vztahy zamrzly a vystřídalo je čiré nepřátelství. (Byť je ironií dějin, že bez Stalina a jeho německých komunistů by se Hitler k moci nejspíš nikdy nedostal…) A v létě 1939 tu máme opět obrat o 180 stupňů.

První obětí spiknutí dvou teroristických režimů (anebo spolupráce dvou socialistických mocností, jak to po dvě léta nazývala mimo jiné i moskevská Pravda) bylo Polsko. To se již po první válce ocitlo v krajně nešťastné geopolitické situaci, mezi dvěma mlýnskými kameny. (Což třeba československá diplomacie nebyla schopna či ochotna chápat…) Polsko se to snažilo řešit krom spojenectví se západními mocnostmi i pakty o neútočení. Po fatálním francouzském selháni v Locarnu v roce 1925 bylo jasné, že o tuto zemi se opřít nelze. S Ruskem byla smlouva o neútočení uzavřena v roce 1932, s Německem o 2 roky později. Německo pakt vypovědělo na konci dubna 1939, SSSR se s tím ani neobtěžoval. 17. září tak z východu vpadly do zoufale se bránícího Polska hordy Rudé armády. Tím zablokovaly poslední uvažovanou variantu polské obrany, a sice stáhnout se do východních bažinatých území, které byly na podzim pro obrněné jednotky útočníka hůře dostupné. A čekat na francouzskou ofenzivu, což se ovšem rovnalo čekání na Godota. To však tehdy zřejmé ještě nebylo. Následoval brutální teror, úděsný katyňský masakr byl jen špičkou ledovce.

Moskva následně donutilo Rumunsko k odstoupení Besarábie čili Moldavska. Litva měla původně spadat do německé sféry, nicméně Rusko ji záhy „vyreklamovalo“ do své zóny. Postupně si ji i Lotyšsko a Estonsko podřídilo a ve finále i anektovalo. Následovaly masové deportace, zejména elit, na Sibiř a import ruské populace. To vše vysvětluje to, že když v jedenačtyřicátém vtrhly do pobaltských zemí německé jednotky, byly vítány coby osvoboditelé. Chápat lze i dnešní postoj k násilně dovezeným ruským minoritám v těchto zemích. Bylo by jistě po právu, ač je to pochopitelně sotva realizovatelné, kdyby všichni Rusové i jejich potomci, kteří do těchto zemí přišly po devětatřicátém roce, byli reexportováni zpět. Zvláštním případem bylo Finsko, na němž byla požadována „výměna“ území a když to na ni nepřistoupilo, bylo promptně napadeno. Narazila však kosa na kámen. Finové se odhodlaně bránili, Rusové měli obrovské ztráty (tahle drobnost je ovšem nikdy netrápila). Nakonec sice Finové byli poraženi, udrželi si ale nezávislost. SSSR byl vyloučen ze Společnosti národů, na tom už ale nesešlo. Jen pro zajímavost - ve svých vzpomínkách známá švédská spisovatelka Astrid Lindgren vzpomíná, jak za války Švédové obecně v naprosté většině sympatizovali se Západem, na východní frontě to ale bylo přesně naopak. Právě pro zimní válku, kdy si naopak Finové vydobyli obrovské sympatie.

Spolupráce se rozvíjela nejen na poli politickém a hospodářském, ale i jinde. Úzce spolupracovaly i sesterské organizace gestapo a NKVD (předchůdce KGB). Stalin vracel do Německa i německé komunisty, Židy nevyjímaje. Známé jsou třeba vzpomínky Margarete Buber-Neumann, německé komunistky a manželky Rafaela Bubera (syna filosofa Martina Bubera). S tím se rozešla a vzala si komunistického poslance Heinze Neumanna. Ti posléze žili ve švýcarském exilu, odkud odešli radostně do SSSR. Chvíli působili na významných pozicích, pak zmizel Neumann (a byl zlikvidován). Po nějaké době byla zatčena Margarete a vězněna v sovětském koncentráku v Karagandě. V roce 1940 byla spolu s dalšími vydána do Německa, kde se pro změnu ocitla v koncentráku v Ravensbrücku. Spřátelila se tam s Milenou Jesenskou, o níž pak napsala knihu. Pronásledovány obě byly ze strany českých komunistek Marie Zápotocké a Gusty Fučíkové. Coby nepřátelé Sovětského svazu, ale to je jen taková perlička.

Sovětsko-německý pakt měl dopad i na odboj proti nacistům. Zde se komunisté drželi až do roku 1941 víceméně stranou. Německý voják byl pro ně dělníkem dočasně oblečeným v uniformě, jenž bojoval proti imperialistům. Tíha odboje tak v prvních dvou letech ležela prakticky na tom demokratickém, který ovšemže přitom očekávatelně vykrvácel. Za obrovskou cenu sbíral zkušenosti, mnohdy si počínal dosti naivně (za přečtení stojí třeba příslušná kapitola knihy Bedřicha Golombka Co nebude v dějepise). C. a k. policie byla opravdu úplně jiným soupeřem než gestapo… Elity národa byly tak silně zmasakrovány. Pak nastoupili i komunisté. 22. června 1941 se jako mávnutím kouzelného proutku otočila situace (pokolikáté už?). Komunisté ovšem ani na vteřinu nezapomněli na to, co je jejich hlavní cíl. Totální moc a podřízení země Moskvě. Dlužno dodat, že v tomhle uspěli asi víc, než sami čekali.

Druhou světovou válku zahajovali v Evropě nacisté a komunisté bok po boku. Sovětský útok na Finsko, absorpce Pobaltí, katyňský masakr. Potom střih, a začíná osvobozování ujařmené Evropy. Kontinuálně přecházející v dobývání, podmaňování. Ruská politika se od středověku nemění. Současná agrese proti Ukrajině tak zapadá do tohoto schématu. Hlavně je ale třeba míti neustále na zřeteli, že Rusům se prostě věřit nedá. Nejméně pak když „dávají dary“.