Proč čeští politici neříkají o sovětské okupaci pravdu?
Sovětská okupace z pohledu kyjevských archivů.
Kdyby se o okupaci ČSSR mluvilo poctivě a v souvislostech, nenapadlo by mne o ní vůbec psát. Zpřístupnění kyjevských archivů navíc otevírá nové pohledy na tuto neradostnou událost a zároveň vyvolává provokativní otázku, jestli nás náhodou rudí bratři neprodali jako jejich předchůdci, tedy západní mocnosti při podpisu Mnichovské dohody.
Někdy na jaře roku 1968 vystoupila v Brně nová hvězda české bigbeatové scény s názvem Rebels. Jiří Korn, který byl spolu s Josefem Plívou jejím zpěvákem, měl dlouhé světlé vlasy, extravagantní oblečení a na očích lenonky. V závěru produkce si lehl na parkety a nohama třískal do piana.
O čtyři roky později už s podstatně kratšími vlasy a v obleku pěl v televizi svůj nejnovější hit Yvetta. Kornovi tento obrat rozhodně nevyčítám, protože se nějak uživit musel, nicméně tu příhodu s dojmy z koncertu, již znám z vyprávění, uvádím pro lepší uvědomění si toho, co pro generaci našich rodičů znamenala invaze sovětských vojsk v srpnu 1968 a o co je připravila.
S vítanou oblevou druhé půli šedesátých let nepřicházely na pódia jen skupiny typu Rebels, ale také kritici s úsilím reformovat dosavadní poměry. Tím pádem docházelo k alespoň drobným nápravám křivd z let padesátých, tudíž třeba mému dědovi vrátili baráček po rodičích, i když mnohem větší dům pro zaměstnance si soudruzi pro jistotu ponechali. Děda se však mohl z bytu přestěhovat zpátky do svého rodného domu. Tím rozhodně nechci tehdejší pořádky adorovat, ale po všech těch poúnorových zvěrstvech se lidem trochu volněji dýchalo. Zatímco si žili své každodenní starosti, daleko od nich se bohužel rozhodovalo o jejich budoucnosti.
Živkov je také znepokojen změnami v ČSSR
29. 3. 1968 se konalo v Sofii plenární zasedání Bulharské komunistické strany. Předseda bulharské vlády a generální tajemník řečené strany Todor Živkov (1911, Pravec-1998) ve svém referátu sděluje výsledky zasedání Politického výboru Varšavské smlouvy: „Se sovětskými soudruhy jsme řešili naše znepokojení nad událostmi V Československu.“ Živkov se rovněž nezapomene pochlubit zvláštní schůzkou s generálním tajemníkem KSSS, rodákem z ukrajinského Kamjanske, Leonidem Brežněvem (1906 - 1982) a s předsedou sovětské Rady ministrů, Alexejem Kosyginem (1904, Petrohrad-1980). Závěry těchto setkání jsou jednoznačné: „Nesmíme dovolit, aby se kontrarevoluce v Československu rozjela naplno a v důsledku toho tuto zemi ztratit.“ Živkov své sovětské protějšky také ujistil, že je připraven mobilizovat armádu proti Československu. Tu naši totiž považuje za takřka nefunkční.
Mezitím ukrajinský prominentní komunista (první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny, člen Politbyra ÚV KSSS a člen předsednictva Nejvyššího sovětu Sovětského svazu) Pjotr Šelest, který pocházel z ukrajinské Andriivky, si všímá čím dál více „zhoubného vlivu“ československých kontrarevolučních sil na Ukrajinu. Určitá část jeho krajanů má totiž v Čechách příbuzné nebo přátele, ostatně do 29. 6. 1945 bylo Zakarpatí součástí Československa. Tím pádem se k někdejším občanům našeho státu dostávají zprávy o tom, co se v Praze děje.
Zatímco Šelest hovoří o „růstu antisocialistů“ a bezpečnostním riziku pro celý sovětský blok, řada občanů Ukrajiny přemýšlí o tom, že by stálo za to se vrátit pod křídla pohrobka Masarykovské republiky.
Co si mysleli o situaci v Československu ukrajinští občané?
Archivy zachycují často protichůdné názory Ukrajinců na tehdejší vývoj v Československu. Takže zatímco se zaměstnanec lvovské hudební akademie Vasylenko domnívá, že sovětská vláda musí vyslat vojáky do ČSSR proto, aby mu zabránila v odchodu ze socialistického tábora, dělník Lukechko z továrny v Chustu si myslí, že vyslání armády do Československa by nevedlo k ničemu dobrému a ještě více lidí by pak komunistickou stranu nenávidělo. Jiný názor: „Sovětský režim v Československu bude odstraněn s pomocí Ameriky,“ který pronesl jistý dělník z tkalcovny, pak působí jako utopistická vize.
Nicméně v postojích obyvatel se krásně promítá mnohdy to, ve které části Ukrajiny žili. Místa jako Chust či Mukačevo s námi zůstala jistým způsobem svázaná. A dodnes je známe i díky skutečnosti, že právě v tomto regionu českoslovenští četníci naháněli místního zbojníka Nikolu Šuhaje, o němž paradoxně současní Ukrajinci obvykle nic neví. Chci rovněž připomenout ty stovky až tisíce nejen českých četníků, ale i učitelů a úředníků, kteří mnohdy až do začátku druhé světové války v Zakarpatí bydleli a pracovali včetně bratra mé prababičky, původně notáře z Kralup nad Vltavou.
Na Ukrajině to každopádně v 68 názorově bublalo, podobně i v Moldavsku, Pobaltí, Bělorusku či Gruzii. Tam všude si díky změnám v Československu mnozí uvědomovali, že nemusí zůstat doživotními otroky Sovětského svazu. Nicméně pro jeho vůdce to představovalo něco, co nemohli v žádném případě potřebovat. Impérium muselo zůstat silné. A logicky by v žádném případě sovětské Politbyro nedopustilo ztrátu ČSSR, natož Ukrajiny.
Československá delegace na Ukrajině
Sověti se i přes určitý nesoulad nadále snažili na Čechoslováky ideově působit a vyjadřovali všemi směry nesouhlas s obrodnými myšlenkami. Měsíc před srpnovými událostmi, konkrétně ve dnech 20. až 24. července 1968, se v Černihivské oblasti na Ukrajině pohybovala malá skupinka občanů ČSSR, které jejich ukrajinští partneři pozvali na oficiální přátelskou návštěvu. Mezi přítomnými Čechy byl i významný infektolog Prof. MUDr. Jaroslav Ondráček (1915-1999). Kromě jiného si spolu s kolegy vyslechl řeč členů předsednictva výboru Ukrajinské komunistické strany a členů výkonného výboru Oblastní rady dělnických zástupců, v níž tlumočili své znepokojení nad narůstajícími protisocialistickými trendy v ČSSR a při té příležitosti se snažili Čechoslovákům vysvětlit, co si mají správně myslet. Celou zprávu o jejich pobytu pak sepsal již zmíněný Pjotr Šelest (1908-1996), hrdý nositel Leninova řádu.
„Pokud Češi zapomněli, kdo je osvobodil v roce 1945, je třeba jim to připomenout."
Hlásá jeden z dochovaných dokumentů. 18. srpna 1968 je v Kremlu rozhodnuto o invazi do Československa. Sovětský ministr obrany Andrej Grečko (1903-1976), rodák z Rostovské oblasti, sděluje shromážděnému sovětskému Politbyru: „Invaze se uskuteční, i kdyby vedla ke třetí světové válce.“
Mezi její fanatické zastánce, kromě samotného Grečka a Brežněva, patřila i hlava tehdejší KGB, Jurij Andropov (1914-1984), který se narodil kousek od ruského Stavropolu, a také ukrajinský komunistický lídr Pjotr Šelest. Nezůstali však sami, protože vojenský vpád od začátku podporovali i další členové sovětského Politbyra jako Nikolaj Podgornyj (1903-1983), Dmitrij Ustinov (1908-1984) a rovněž i představitelé spojeného velení Varšavské smlouvy a generálního štábu sovětské armády - Ivan Pavlovskij (1909-1999), Ivan Jakubovskij (1912-1976) a Sergej Štemenko (1907-1976), který stejně jako Ustinov a Pavlovskij pocházel z ruské části SSSR, Podgornyj z ukrajinské a Jakubovskij byl Bělorus.
Žádnou ozbrojenou agresi nelze ničím obhájit, přesto sovětští soudruzi měli hned několik argumentů, jimiž se vzájemně utvrzovali ve správnosti svého rozhodnutí: „Pokud nepošleme armádu do Československa, Západ vyšle vlastní jednotky a my ztratíme nejen Československo, ale i naši autoritu v očích dělnické třídy.“
V zrcadle těchto okolností si musíme přiznat, že o našem osudu bohužel nerozhodovali výhradně Rusové. Zároveň ale spravedlivě dodávám, že všichni strávili podstatnou část svého kariérního života v Moskvě.
Operace Dunaj
V noci na 21. srpna 1968 došlo k uskutečnění šíleného plánu. Československo bylo napadeno přibližně půl milionem vojáků z pěti zemí Varšavské smlouvy. Velení Spojených ozbrojených sil se ujal zkušený harcovník z bitev u Stalingradu a Kurska, Ivan Jakubovskij. Plán sovětského Politbyra zněl jasně. Pokud by se značně oslabená československá armáda postavila příchozímu vojsku tvrdě na odpor, měl být náš stát srovnán se zemí. Dobové prameny i současné názory se na složení spojenecké armády různí. Vojenský historik Prokop Tomek tvrdí, že SSSR dodalo 300 000 bojovníků, Polsko 20 000, Maďarsko 10 000, Bulharsko pár tisíc a německé jednotky ani nepřekročily hranice.
Nicméně v Encyklopedii studené války Ruuda van Dyjka najdeme jiná čísla: 350 000–400 000 Sovětů, 70 000–80 000 Poláků, Bulharů a Maďarů. Tomek také v jednom z rozhovorů přiznává, že se dnes trochu maže účast ukrajinských vojáků na invazi, ale současně by jejich zapojení nepřeceňoval a nesmí se proto zneužívat. S tím lze souhlasit, protože moloch SSSR se skládal z patnácti různorodých států, kdy Rusové tvořili 52 % obyvatel a Ukrajinci jako druhý největší národ 17 %, zbytek mezi 6 – 1 % spadal na ostatní svazové republiky. Tudíž tomu musely odpovídat i počty nasazených pěšáků. Naši politici se neustále ohánějí analogií ruské invaze na Ukrajině s tou sovětskou. Srovnání takových tragických událostí považuji za poněkud nemravné. Jakákoliv válka je totiž hnusná a tečka. Nicméně prostá komparace dostupných údajů ukazuje na určité rozdíly. BBC třeba uvádí, že z počátku války na Ukrajině zde operovalo 169 000 – 190 000 ruských ozbrojenců, přičemž jim Ukrajinci postupně zničili 2300 tanků. Do zhruba pětkrát menšího Československa přijel, ale nejméně dvojnásobný počet vojáků a neuvěřitelných 6300 tanků!
Většina československých občanů, 23 let po skončení druhé světové války, prožívala znovu pocity hrůzy. Moje babička mi kdysi vyprávěla, že tehdy okamžitě zmizely z obchodů základní potraviny jako mouka, či cukr. Hospodyňky totiž začaly automaticky schraňovat zásoby a brzy se nedalo nic koupit. Bolestný vpád spojenecké armády způsobil obrovské trauma celé naší společnosti, protože všichni od středního věku výše si dobře pamatovali utrpení za Protektorátu a měli oprávněné obavy. A možná leckoho napadlo, jak nás mohli zradit bratři z jednoho slovanského tábora. Navíc tato zrada přišla pouhých třicet let po té mnichovské.
A i když jsme se vlastně příliš nemohli bránit, sovětská agrese si vyžádala oběti.Těsně před revolucí vyhodila moje babička prostřelený baloňák, který si v srpnových dnech oblékal můj příbuzný. Babička ho vyhodila proto, že nevěřila ve změnu poměrů, kdy by kabát mohl svědčit jako jedna ze vzpomínek na kulku sovětského vojáka. Těch kulek, které si našlo svůj cíl, bylo mnohem víc. Připomínám třeba tragický konec mladinké Danuše Muzikářové, kolem jejíhož pomníku v Brně projde každý, kdo se vydá do centra. Oběti přicházely i v dobách normalizačních, protože se tu mnozí usídlení ozbrojenci nechovali slušně.
Přestože dnes moderní Ukrajinci obdivují bratry Kličkovy tak zrovna jejich tatínek byl sovětský okupační důstojník a rodina tím pádem prožila pět let v Mimoni.
Ohlasy na invazi v socialistickém táboře
28. srpna 1968 se konala na polské ambasádě v Bukurešti schůzka polského velvyslance se sovětským protějškem, kdy spolu probírali závěry z jednání s rumunským prezidentem a generálním tajemníkem Komunistické strany Rumunska, Nicolaem Ceaușescem . Ačkoliv byl Ceaușescu (1918, Scornicești - 1989) taky pěkný gauner, považoval vojenskou intervenci v ČSSR za chybu „Domníval se, že se měla hledat jiná řešení.“ V tomto směru také tisk informoval rumunskou veřejnost, což se pochopitelně nelíbilo Sovětům. Tudíž jejich atašé tlumočil rumunskému prezidentovi jednoznačné stanovisko, které mělo vést k nápravě, aby Rumuni konečně pochopili, že větší blaho Československo postihnout nemohlo.
Dva dny po schůzce v Bukurešti posílá velitel operace Jakubovskij šifrovanou zprávu polskému ministrovi národní obrany, Wojciechu Jaruzelskému, který se v otázkách invaze do ČSSR také velmi výrazně angažoval.
Pár dnů po krutém československém probuzení řeší Jakubovskij plán dalšího vojenského cvičení, k němuž se osobně staví s rezervou, protože „Rychlý přesun spojeneckých armád do Československa a jejich následné akce na jeho území byly pro vojáky nejlepším výcvikem. A polské i sovětské ozbrojené síly hrály v této operaci hlavní roli.“ O pár řádek níž připomíná Jaruzelskému, aby bral v úvahu současnou situaci, která vyžaduje i v budoucnu setrvání spojenecké armády v Československu.
Své pozoruhodné úvahy uzavírá myšlenkou: „Vše výše uvedené mě nutí přesunout říjnové cvičení na rok 1969. Prosím, zvažte to a sdělte mi váš názor.“
V souvislosti s tím, co v těch časech prožívali občané napadeného státu, vyznívají prohlášení velitele Jakubovského cynicky. V jeho pojetí to vypadá, jako by šlo o nějaký trénink fotbalového mužstva, a ne o příchod půl milionu ozbrojenců. Ale pochopitelně psychopatům ve funkcích nejde nikdy o člověka, nýbrž o úspěch své kruté vize.
Musíme si proto navždy zapamatovat, že náš trpký osud v roce 1968, tu krev často mladých a hlavně nevinných obětí nemají na rukou pouze Rusové, ale bohužel i Živkové, Šelestové a další, kteří zjevně neuměli řešit údajné problémy v Československu jinak než násilím.
Zdroje:
Milestones in the History of U.S. Foreign Relations - Office of the Historian (state.gov)
Czech Republic: A Chronology Of Events Leading To The 1968 Invasion (rferl.org)