Proč je nutné se správně zajistit na stáří?

Mnozí moji vrstevníci věří, či doufají, že se státními důchody to nakonec nebude tak zlé. Že si stát „nějak” poradí. Dluhem nejspíše. Jsem zvyklý být optimistou. V tomto případě však optimismus mnohých nesdílím.

Přečetl jsem pozorně závěry Bezděkovy komise, NERVU, podíval jsem se do zemí kolem nás. A nabyl jsem temné přesvědčení, že důchod můj a dalších generací čeká tvrdý náraz do zdi. Je to výhled mimořádně temný a myslím neodvratitelný. Neodvratitelný hlavně proto, že většinový proud populace si to takto přeje.

Nejdříve se pokusím srozumitelně vysvětlit, proč nás čeká průšvih. To pomůže ujasnit si, co dnes udělat, abychom jako důchodci nebyli mezi těmi, co prohráli. Řešením jsou investičními domy. O tom, jak jejich potenciál plně využít, poradím později.

Kdo se nezajistí, bude ve stáří strádat

Současní padesátníci, čtyřicátníci a hlavně třicátníci, dostanou ze svého budoucího státního důchodu směšně nízkou částku. Běžný důchod bude odpovídat 1/3 tržního nájmu. Tedy dva lidé důchodci zaplatí 2/3 běžného nájmu a již jim nezbyde nic na jídlo, léky a život. Přirozeně mnoho nezajištěných důchodců tak skončí v zařízeních, pro které měla prvá republika výstižný název „chudobinec“. Půjde o domov důchodců velmi nízkého životního standardu.

Že Vám taková možnost přijde nepředstavitelná? Nemožná? Extrémní? Nedivím se. Je naší přirozeností opírat svá budoucí očekávání o své dosavadní zkušenosti. A zkušenost nám ukazuje, že průběžný důchodový systém se o naše rodiče a prarodiče postaral slušně. Máme tak důvod, bez hlubší znalosti očekávat, že u nás to bude stejné. Bohužel nebude. Jsme blízko velkého přelomu. Pokud se díváte jen na důchod Vašich rodičů, vše funguje dobře. Pokud se podíváte pod povrch, zjistíte velmi alarmující stav. Kde má být důchodový účet ve velkém přebytku, je v hlubokém mínusu. A bude jen hůře.Proč budoucí důchod nebude fungovat? Protože jsme dnes dali současným důchodcům to, co těm budoucím budeme muset vzít. Dnešní důchody dáváme na budoucí dluh. A tato nit se za 20 let utrhne. Tak drsné a jednoduché to je.

Dnes máme dobu pro důchody příznivou. Výborný poměr počtu pracujících oproti počtu důchodců. Přestože máme poměr příznivý, je průběžný důchod v dluhu. Tedy utrácíme více než vybereme. V budoucnu se poměr změní. Významně ubyde počet pracujících a přibude počet důchodů. Navíc déle se dožívajících důchodců s výrazně dražší zdravotní péčí. A tady přijde náraz do zdi.Mnozí věří, že státní dluh není skutečný problém. Že jde jen o virtuální číslo, které netřeba vnímat. Dluh každého státu (snad vyjma USA) má však svůj strop. Náraz do stropu znamená průšvih obrovského rozměru, kde prvý, kdo zapláče, jsou vždy důchodci. Vysvětlím později.Tedy kdo se aktivně nezajistí a spoléhá na státní důchod, ten ve třetí třetině života zažije opravdovou chudobu. Kdo věří, že stát se může zadlužovat do nekonečna, bude výsledkem šokován.

Průšvih je v poměru pracující / důchodci

V Česku třicet let zakládáme komise odborníků, aby nám tito třicet let říkali, že současný průběžný důchodový systém se stane velmi brzy velkým průšvihem a nárazem do zdi. Třicet let nám Bezděkovy komise, NERV, OESD, ČNB a další říkají, že potřebujeme nutně a rychle velkou důchodovou reformu. Že čím déle tuto provedeme, tím bolestnější tato bude. A třicet let se neděje nic, či nic podstatného, co by mohlo změnit nevyhnutelné.

Kde je problém? V budoucím poměru pracující / důchodci. Dnes máme v Česku velmi příznivý poměr mezi těmi, kdo na důchody vydělávají a těmi, kdo důchody konzumují. Tento poměr se však drasticky změní v době, kdy generace dnešních padesátníků (husákovo dětí) přestane na důchody vydělávat a začne důchody konzumovat. Jednoduše na málo pracujících bude příliš důchodců. A málo pracující ze svých daní hodně důchodců neuživí.

Roky tak bylo jasné, že současní pracující musí na své budoucí důchody hodně našetřit. Jinými slovy, dlouho je jasné, že má-li současná generace padesátníků, čtyřicátníků a třicátníků mít jednou dobrý důchod, musí být důchodový účet dnes výrazně přebytkový. A takto ušetřeným přebytkem později spolufinancovat důchody, až pracujících bude méně a důchodců hodně.

Tak to přesně se nestalo. Současný důchodový účet je hluboko mínusový. Až moje generace půjde do důchodu, nemá na důchody našetřeno ve státě nic. Naopak půjdeme do důchodu s již velkým dluhem. A dluh se začne astronomicky rychle zvětšovat. Až velmi brzy přijde náraz do zdi. A přesně o tom bude důchod mé generace. O nárazu do zdi. Mladí, ani s astronomicky vysokými daněmi, na naše důchody nevydělají. Důchodový standard mé generace, tažený státním průběžným důchodovým systémem bude žalostný.

Proč se řítíme takto krátkozrace do průšvihu?

Třicet let nám odborníci říkají, že bude zle. Třicet let varovná slova neslyšíme. Vidím obecně tři důvody, proč se tak děje:

Dostáváme od politiků, co dostat chceme

Jednoduše proto, že přesně toto většinový proud společnosti v Česku i západní Evropě chce. Žít pro dnešek a nepřemýšlet o zítřku. A politik, s touhou být zvolený, poslouchá, co většina chce a to většině dá. Chceme mejdan i když už dávno nemáme, jak tento zaplatit. Máme tedy mejdan a o budoucím placení se nemluví. A když někdo mluví, většina neslyší. „Ono to nějak dopadne.“

Věříme, že dluh nemá strop

Mnoho lidí kolem mne věří, že stát to nějak vyřeší. Že když nebude dost peněz, tak se stát zadluží. Mnoho lidí věří, že dluh státu nemá žádný strop. A to je zřejmě nejbolestnější omyl dnešní doby.

Jsme z podstaty sobci

O sobě si to nemyslím. Většinový proud společnosti mně však přijde celkem sobecký. Asi každý tak nějak chápeme, že není šťastné hromadit dluh státu a hodit tento na naše děti. A zároveň, když si máme vybrat zdali dnes prožijeme o kousek lepší život na úkor generací našich dětí, většina volí řešení sobecké. Volí, myšleno u volebních uren. Věřím, že uvnitř samotných rodin je situace o poznání lepší.Není náhoda, že na Slovensku, Maďarsku i Česku vyhrávají volby strany, které slibují zvyšovat důchody. Zvyšují důchody i za cenu nárůstu dluhu. Pro svůj úspěch rozdávají peníze budoucích generací. Dnešní důchodci dostávají, co těm příštím budeme muset vzít. Přes zjevnou nesprávnost a neslušnost, tato myšlenka vytváří vítěze voleb. Mnozí jsou z podstaty sobci. Neřeší budoucí životy svých dětí a vnuků, když oni mohou, dnes, prožít své dny radostněji.

Pokud většina společnosti chce prožít o kousek lepší svůj život i za cenu toho, že hromadíme astronomické dluhy, pak je jasné, že přijdou politici, kteří nám přesně to dají. V Česku, na Slovensku či třeba ve Francii.

Francie pro své budoucí generace nachystala státní dluh již 3.300 miliard eur. Napíši Vám to číslo celé v korunách: 83 391 000 000 000. To je opravdu odkaz příštím generacím. To dnešní mladí Francouzi jednou ocení. Zvláště, až budou platit krvavé daně, aby zaplatili důchody generace, která tento dluh vytvořila, či prožrala, chcete-li.

Každý dluh má svůj strop

Mnoho lidí si myslí, že dluh státu se jich nijak netýká. Že jde o virtuální číslo, bez reálného dopadu do našich životů. To je bohužel bolestný omyl. Za prvé, za svůj dluh platí stát úroky těm, kterým dluží. Tak například Česko v roce 2025 zaplatí za úroky svého dluhu 100 miliard. Pokud bychom dluh neměli, měli bychom o 100 miliard více peněz, které bychom mohli použít k dobrým účelům. Mohli bychom například zvýšit platy učitelů na dvojnásobek a ještě by zbylo. Protože musíme platit úrok za svůj dluh, tak platy učitelů na dvojnásobek bohužel nezvýšíme.

Celková výše dluhu pak také rozhoduje, jaký úrok za svůj dluh zaplatíme. Ukážeme si znovu na příkladu Francie. Francie si ještě nedávno půjčovala dlouhé peníze za 0,5 % ročně. Tedy měla svůj dluh celkem laciný. Tím, jak celkový dluh Francie roste, zhoršuje se její hodnocení (rating). Se zhoršujícím se ratingem a také cenou dlouhých peněz na trhu se Francii dramaticky zvyšuje částka, kterou za roční úroky svých dluhů, každý rok zaplatí. Tedy staré levné půjčky za 0,5 % postupně končí a jsou nahrazovány novými mastně drahými třeba také desetkrát dražšími.

Francie doposud za úroky svého dluhu platila 1,4 bilionu. Tisíc čtyři sta miliard (převedeno v kurzu na koruny). Stejně jako Česko, nemít Francie dluh, mohla tyto obrovské peníze použít ke spokojenějšímu životu současných Francouzů. Je to hodně peněz, za které by se dalo pořídit hodně spokojenosti. Kdyby Francie neměla svůj obrovský dluh. Jenže ona dluh má, a tak dnešní jakž takž spokojenost kupuje na další dluh.

Pokud někdo věří, že dluh státu nemá strop, pak stropem je rating. Tedy hodnocení nezávislých agentur vyjadřující schopnost státu svůj dluh zaplatit. Čím více dlužíte, tím více se blížíte k momentu, kdy se rating utrhne a vy si najednou začnete půjčovat skokově dráže a najednou na splácení svých úroků nemáte v rozpočtu dost peněz. To se stalo kdysi Řecku, na pokraji této situace je Francie a jednou stejné nevyhnutelně postihne Česko. Slovo nevyhnutelně dráždí a provokuje. Vysvětlím, proč se tak stane později.

Tedy zpět ke Francii. Francouzi dluží již příliš mnoho. To nevyhnutelně vedlo je snížení hodnocení schopnosti svůj dluh splatit – ratingu. Velmi neradi musejí teď své levné půjčky začít zaměňovat za velmi drahé. Kde dříve za úroky spláceli 1,4 bilionu, budou teď splácet biliony tři a později třeba pět. No a na úrokovou splátku pět bilionů již Francie peníze nemá. Celý systém tedy narazí do zdi a nezbude nežli dramaticky snížit všechny sociální dávky. Na prvém místě důchody.

A to jsou dva principy, jak dluh našeho státu ovlivní naše životy. Platíme úrok a tak nezbývají peníze na jiné důležité věci. A čím více dlužíme, tím větší úrok platíme. Když je dluh příliš velký oproti výkonnosti státu, agentury označí naši schopnost dluh zaplatit jako rizikovou. V ten moment se systém zhroutí.

Česká ekonomika je malou ekonomikou. Tedy zhoršení ratingu u nás nastane mnohem dříve nežli v případě Francie, Německa či Řecka. Velmi brzy přijde situace, kdy nám na zaplacení úroků nebude stačit 100 miliard, ale budeme potřebovat 500 miliard. A to je přesně moment, kdy také celý český sociální systém narazí do zdi. Moment, kdy jednoduše nebudeme mít na splácení dalších dluhů a začne drastické ořezávání sociálních výdajů. Vychází mi to přesně na moment, kdy si půjdu pro prvý svůj důchod. Až státu poteče do holin. Až se bude rozhodovat zdali ořeže mateřskou, zdravotnictví, opravy silnic, pak zjistí, že největší úspory lze udělat na důchodech.

Většina změnu nepřijme

Z extrémně špatné budoucí situace dnes již neexistuje cesta ven. Náraz do zdi – zhroucení systému považuji za nevyhnutelné. Dobře vyřešit se dalo, pokud bychom začali řešit před dvaceti roky. Dnes je již řešení fakticky neproveditelné.

Politik, který by skutečné řešení přinesl, spáchá politickou sebevraždu. Řešení by znamenalo dnes drasticky snížit vyplácené důchody, zrušit většinu sociálních dávek a dramaticky zvýšit daně. Nejspíše pak hlavně daň z přidané hodnoty. Jinými slovy zdražit všechno.

Většinová společnost není ochotná přijmout řešení, které výrazně sníží jejich současnou životní úroveň. Opravdu řešení by životní úroveň snížilo zásadně. Ve Francii se pokusili o malou kosmetickou úpravu, následky jsou otřesné. Francie se pokusila svůj roční deficit snížit z brutálních 6 % HDP na stále hrozných 4,5 %. Výsledkem je vítězství ve volbách komunistů a fašistů. Jedni chtějí opatření, která znamenají roční deficit 12 % a druzí 24 % tedy v podstatě státní bankrot do půl roku. Jinými slovy většina francouzské společnosti jinak nežli na velký dluh už žít nechce. Jakékoliv snížení dosavadního standardu je pro většinu francouzské společnosti nepřijatelné a politik takový přístup prosazující nemá šanci. Stejně tak na dluh chce žít většina Slováků, Rakušanů, rozhodně Italů, Maďarů a bohužel také Čechů.

Evropští politici mají obecně tři způsoby, jak se s touto budoucí katastrofou vyrovnat. Někteří věřili, že cesta je v migraci. Pustit do země nové pracovníky, kteří vydělají na současné důchodce. Tuto linku jede Francie již desítky let a velkou naději do této možnosti vkládala německá kancléřka Merkelová. Bohužel lidí je v celé Evropě málo. Migrace tedy znamená lidé s výrazně jinými kulturními kořeny. Co v Evropě velký příliv uprchlíků činí, vidíme dnes každý den. Moje francouzská sousedka mi v Portugalsku říká, že se ve Francii opravdu hodně bojí. Dnes už víme, že migrace afrických pracovníků s muslimskými kořeny řešením nebude.

Někteří politici věřili, že nás z velkého průšvihu může vyvést velký růst ekonomik. Tuto myšlenku jel evidentně francouzský prezident Macron a s ním i mnozí další. Teoreticky ano. Muselo by jít o tempo růstu, které Evropa už desítky let nežila. A nesměla by s tímto tempem růst zároveň také spotřeba. Tedy platy, dávky a důchody. Obě tyto podmínky jsou fakticky nesplnitelné. Navíc přišel covid, inflace, válka a místo velkého růstu jsme rádi, že se naše ekonomiky potácejí nedaleko nuly. Tedy ani velký růst nás nezachrání.

Třetí přístup politiků, ten nejčastější, je: „Až to praskne, to já už tady nebudu“. A mají pravdu. Většina politiků sklízet, co svojí prací zaseli, už nebude. Tak proč se nervit.

Mezigenerační nenávist

Pokud dnes víme, že státní část našich důchodů bude žalostná, můžeme se na situaci předem připravit. Další díl této úvahy bude právě o tom, jak se připravit co nejlépe. Co mne osobně na budoucí situaci mrzí nejvíce, bude mezigenerační nenávist. Mladí lidé budou nenávidět moji generaci důchodů, až pochopí, že jsme své životy žili na jejich úkor. Že oni musí splácet naše dluhy. Že jejich obrovské daně podvazují jejich životy, aby těmito napravili náš sobecký přístup. Jednou přijde někdo, kdo našim dětem situaci pojmenuje. Kdo nahlas řekne, že jsme naše děti okradli o jejich možnost prožít spokojené životy. Že moje sobecká generace žila na jejich úkor.Situace na všech stranách náročná rozdmýchá nenávist generací k sobě navzájem. Je málo horších věcí, které se umím představit. Nežli situaci, kdy mladí lidé nenávidí staré a opačně.

Příspěvek na bydlení padne jako prvý a brzy

Až překvapivě často dnes slyším, jak někdo říká, nebudu investovat do svého, když v nájmu umím podojit stát o příspěvek na bydlení. Dělá se to tak, že se lidé žijící v páru nevezmou. Muž není cíleně uvedený jako otec dětí. Žena nepřizná, že žije a bydlí v páru. Pro stát vystupuje jako matka samoživitelka žijící sama v domácnosti s dětmi. A stát platí. Příspěvek ve hmotné nouzi. Příspěvek na bydlení. Příspěvky kam se podíváš. Před dvaceti roky byl tento postup fenoménem romské komunity. Dnes již takto žijí i středostavovské rodiny, které si s radostí dvakrát za rok zaletí na dovolenou k moři.

Tedy dnes často slyším, že pořídit si vlastní bydlení je nesmysl, když mohu své bydlení nechat kompletně platit stát. Tady si dovolím celkem snadnou věštbu. Příspěvek na bydlení bude ten prvý, který padne, až se začne hráz bortit. Jsem si celkem jistý, že tento příspěvek tu s námi již brzy nebude. Jak například nově navrhuje NERV.

Dnes jsme pochopili, proč státní důchod bude cesta do chudoby. A proč se nic nezmění, když většina společnosti změnu nechce a snad ani nepřipustí. Příště se podíváme na pár dobrých možností, jak se na svůj důchod zajistit a jak tedy nebýt tím, kdo v důchodu prohrál.