Síla spolupráce a odkaz chcimíra Komenského

Nedávno jsme si připomněli výročí narození jednoho z největších českých pedagogů a filozofů Jana Amose Komenského, jehož myšlenky jsou i dnes, o více než čtyři sta let později, neuvěřitelně aktuální. Tento „učitel národů“ a dnešními slovy též „dezolát“ a „chcimír“ je pro nás i po mnoha letech stále velkou inspirací. Komenský byl jednou z postav tehdejší „dezoscény“ a stal se psancem ve vlastní zemi poté, co odmítl přijmout oficiální narativ, jímž bylo v té době katolické náboženství. Zbytek života strávil ve vyhnanství.

Kdyby Komenský mohl cestovat v čase a přenesl se do dnešní doby, asi by se divil, kolik úsilí jsme věnovali technickému rozvoji a kultivaci hmoty pro své největší pohodlí, zatímco v duchovní oblasti jsme téměř nepokročili. Máme chytré telefony a umělou inteligenci, na druhou stranu mezi lidmi a národy stále existují konflikty a války stejně jako v době Komenského, jen s tím rozdílem, že lidí na planetě od té doby mnohonásobně přibylo, také máme mnohem dokonalejší zbraně a vůbec více možností vzájemného ničení.

Píšu tyto řádky na počítači při elektrickém osvětlení a představuji si Komenského, jenž psal při svíčkách husím brkem, a přitom řešil podobné otázky týkající se smyslu života a směřování lidstva. Komenský usiloval o nápravu společnosti, o spolupráci všech národů a věčný mír. Zajímavý koncept, nicméně jiný „myslitel“, náčelník generálního štábu Řehka nedávno prohlásil, že věčný mír je utopie a že se musíme připravit na válku velkého rozsahu. Také ministryně Černochová tvrdí, že iluze věčného míru skončila. (dostupné zde) Tak teď nevím…

Zdá se, že těžce nemocná společnost, kterou se již Komenský pokoušel uzdravit, dospěla do posledního stadia a momentálně se nachází v agonii. To, co dnes pozorujeme, je jen poslední křeč. Možná to někomu připadá děsivé, ale konec zároveň může znamenat zrození něčeho nového…

Každopádně snahy o resuscitaci starého systému se zdají být neúspěšné, ledaže by se stal zázrak… A když už mluvíme o zázraku, musím vážné téma alespoň trochu odlehčit veselou historkou z cyklu „Komik a jeho svět“, chci říci „Rakušan a jeho debaty bez cenzury.“ Tímto ministr vnitra Vít Rakušan potvrzuje, že v naší zemi existuje cenzura, jen na jeho debatách není! A na jedné z těchto akcí se prý stal zázrak jako v Lurdech! Došlo tam k zázračnému vyléčení „dezoláta!“ Senior, který přišel Rakušana kritizovat, odchází přesvědčený o kvalitách vlády, a dokonce si na závěr s ministrem potřásl rukou! (dostupné zde)

Navzdory těmto zázrakům nespokojených lidí je stále mnoho. Může za to nejen zhoršující se ekonomická situace, ale též všudypřítomná mediální propaganda, cenzura, perzekuce disentních názorů a v neposlední řadě vážné obavy ze zatažení naší země do válečného konfliktu.

Nejenže je naše společnost (především díky médiím) těžce rozpolcená a vedle sebe žijí lidé se zásadně odlišným viděním světa, ale dokonce často neexistuje shoda ani mezi těmi, kteří mají velmi podobné názory. Také naše politická situace je totálně zacyklená a opoziční scéna roztříštěná. Každý chce být dirigentem nebo hrát první housle. Výsledkem je absolutní disharmonie a naprosto rozladěný orchestr. A potom také mnoho rozladěných voličů.

Myslím, že přesně tato situace vyhovuje „elitám“, které ve skrytu řídí vlády, a potažmo i média. Boj s nimi nelze vyhrát po zlém, neboť oni vědí úplně všechno o egu, v tomto ohledu mají nad námi převahu. Ale jsem si naprosto jistá, že nevědí vůbec nic o duši, poněvadž jsou duševními mrzáky a jejich duše jsou zakrnělé. Vlastnosti duše jako soucit, laskavost, humor nebo sounáležitost jsou jim cizí. Ve skutečnosti nejsou žádnými elitami, jsou to jen nešťastné politováníhodné bytosti. Když si toto uvědomíme, věřím, že jejich moc nad námi se rozplyne jako pára nad hrncem.

Nedávno se konala demonstrace na Václavském náměstí, o které média informovala kupodivu téměř pravdivě. Tentokrát se o této akci hovořilo jako o protivládní demonstraci, nikoli proruské. Nemohu se ubránit otázce: Jak se jim to proboha stalo? Neboť cokoliv normálního dnes vyvolává téměř podezření.

Na protestu, jehož účast byla tentokrát o trochu nižší, vystoupilo mnoho řečníků, kteří se vyjadřovali k aktuálním tématům, a zazněly zde silné oponentní názory, které v médiích obvykle nemají prostor. Mnoho z toho, co zde bylo vysloveno, zarezonovalo s publikem, ale já myslím, že největší sílu měla slova senátorky Jany Zwyrtek Hamplové. Paní senátorka vystoupila na závěr s tím, že vše podstatné už bylo před ní řečeno, a vyzvala opozici ke spolupráci: „Doba žádá zapomenout na to, co vládní opozici rozděluje, a je třeba hledat to, co nás spojuje! A hádat o maličkostech se můžeme potom.“ (dostupné zde)

Paní senátorka svým příkladem ukazuje cestu spolupráce namísto konkurenčního boje, který je v politickém prostředí běžný.

Proč lidé nedovedou spolupracovat a místo toho si jdou neustále po krku? Jen ve vzácných případech, jako jsou například přírodní katastrofy, vidíme, že si lidé nezištně pomáhají. Spolupráce je totiž otázkou přežití.

Když pozorujeme přírodu, vidíme zde dokonalou souhru založenou na spolupráci. Přestože i tady dochází k nesčetným „bojům“, vše se děje tak, jak má, v rámci zachování harmonie. Jen člověk se z tohoto Vesmírného řádu vymyká. Lidské ego bují jako rakovina a člověk se na této planetě chová jako přemnožený parazit, který se ve své nenasytnosti rozhodl zahubit svého hostitele i za cenu toho, že tím zahubí sám sebe. Můžeme to chápat jako omyl Stvořitele, já se však domnívám, že se jedná o záměr. Byli jsme stvořeni Velkým programátorem tak, abychom se jednou my sami stali samostatnými programátory. Ukrývá se v nás obrovská tvůrčí síla, a záleží jen na nás, jak ji využijeme. Zatím ji bohužel využíváme převážně destruktivním a sebedestruktivním způsobem.

Stejně jako Jan Amos Komenský ve své době věřil v nápravu společnosti, tak i já stále věřím, že přijde doba, kdy si naplno uvědomíme svůj skrytý potenciál a ve spolupráci s ostatními začneme tvořit harmoničtější svět. Možná to zní jako utopie, ale obávám se, že jinou možnost ani nemáme. V opačném případě si totiž pod sebou podřežeme větev a skončíme.