Bez debaty a s cenzurou!
Když to nepůjde po dobrém, tak…
„Žádnou cenzuru dělat nebudu. Pakliže někdo tvrdí, že ano, tak tímto říkám, že prosazuje ruský narativ, jedná proti zájmům vlastního státu a je kolaborantem současného kremelského režimu proti zájmům ČR.“
Těmito „demokratickými“ slovy zahájil strategickou komunikaci s veřejností nový vládní koordinátor a bojovník s dezinformacemi, plukovník Otakar Foltýn. Zdá se, že se Rakušanovy Debaty bez cenzury příliš neosvědčily, a tak vláda zvolila novou taktiku, jejíž heslo by klidně mohlo znít Bez debaty a s cenzurou. Přičemž je pozoruhodným způsobem cenzurováno samotné slovo cenzura, neb pouhé pomyšlení na něj nás viní ze spolupráce s cizí mocností. (dostupné zde)
Psychologie každodenního života nás učí, že člověk obvykle prozradí svůj záměr v první větě, kterou začíná rozhovor. Takže pokud se na nás někdo obrátí se slovy: „Nechci tě kritizovat, ale…“ nebo: „Nechci vám do toho mluvit, ale…“, obvykle zpozorníme. A když nám vládní koordinátor řekne, že nebude dělat cenzuru…
Kritické hlasy na adresu nového vládního „cenzora“ zazněly napříč opozičními stranami zprava i zleva. Oproti tomu v táboře vládních stran prořízl rozpačité ticho jediný výkřik pochvaly. „ Jsem rád, že to konečně řekl někdo naplno!“ zvolal Tomáš Zdechovský, slovutný básník a ještě slovutnější europoslanec. Jeho slavná sbírka Intimní doteky získala v Databázi knih dokonce jednu hvězdičku a také několik peprných komentářů. Většina z nich se objevila po zhlédnutí „Chvilky poezie“ v pořadu Wilsonova 10 pánů Xavera a Holce. Pan europoslanec by se měl raději více věnovat psaní básniček, je to neškodné…
Kdo nejde s námi, jde proti nám! Ať žije liberální demokracie!
Je smutné, co se stalo s demokracií, kterou jsme před třiceti pěti lety vybojovali. Mám pocit, jako bychom se vraceli zpět nejen před rok 89, ale daleko do Gottwaldových padesátých let, kdy ve společnosti zuřila třídní nenávist. Samozřejmě někteří namítnou, že to přeháním. Dnes přece nedochází k masovému zavírání lidí a k popravám…
Historie se cyklicky vrací, nikdy to však není stejné, vracejí se jen určité tendence. Ty tendence, které dnes ve společnosti vidíme, jsou velmi nebezpečné. Nenávist podporovaná médii například na Slovensku vyústila v pokus o atentát na premiéra. Můžeme se tvářit, že tyto problémy nevidíme, a klidně žít dál své životy tak, jako doposud, ale to neznamená, že přestanou existovat. Jen na nás záleží, kam až to necháme zajít.
Někdy mám dojem, že nám snad vládne nějaká vojenská junta. Prezident je generál, plukovník Foltýn bojuje s dezinformacemi, boji s koronavirem zase velel plukovník Prymula, ze všech stran slyšíme, že jsme ve válce, zbraně jsou adorovány a slovo mír se dostává na černou listinu, naši vládní představitelé předvádějí módní přehlídku mikin s náboji a triček s vojenskými letadly a mohla bych pokračovat.
Politika dnes rozděluje lidi. K neshodám dochází v pracovních kolektivech i v rodinách, rozpadají se dokonce i dlouholeté vztahy. Nikdy dříve jsem nezažila tolik nedorozumění mezi lidmi. A nikdy dříve by mne nenapadlo, že ti, kteří o věcech přemýšlejí a snaží se namísto slepé poslušnosti používat vlastní rozum, se stanou opovrhovanými dezoláty.
Plukovník Foltýn svým nešťastným výrokem ještě více prohloubil propast, která zeje jako jizva ve tváři naší společnosti. Vláda, která lidmi pohrdá, jen těžko bude milována a respektována. Respekt si nevynutí ani silou, žádný koordinátor strategické komunikace nepomůže. Ve zdravé společnosti, která je založená na skutečné demokracii, názorové pestrosti a respektu k odlišným názorům, je taková funkce naprosto zbytečná.
Nepotřebujeme žádné „lampasáky“, kteří nám budou diktovat, co si máme myslet. Těžce zraněná společnost potřebuje především spoustu porozumění, pochopení, laskavosti a tolerance k tomu, aby se uzdravila. A také určitý nadhled a humor, který léčí. Věřím, že to dokážeme a hluboké rány se časem zahojí…