Umělá inteligence je pro blbce

Ale protože to by bylo moc krátké, uvedu jako demonstraci lidského pokroku, který považuji za zbytečný a dokonce škodlivý, jeden příklad: neměli jsme nikdy ustupovat od koní. Zaprvé pohyb koní krajinou a jízda vozu koňmi taženého jsou malebné. Ten pohyb se přizpůsobuje zprohýbanému tvaru země a ne naopak. Koňský povoz nedokáže nárazem přerazit strom a rychlost pádícího koně je pořád ještě přirozená. Je to pro člověka poslední přirozená rychlost; vyšší už musíte vyrobit uměle, a následky pro zprohýbaný povrch země i svou duši dovoďte si sami.

Rychlejší člověk je jiný člověk stejně tak, jako je jiný člověk ten, kterého přešel zpěv. Co potřebujete stihnout, pokud nemusíte cestovat daleko od domova, protože se tam beztak nemáte jak dopravit? Čím se musíte zaobírat, pokud kromě starosti o holou obživu a zdraví rodiny nemáte žádné možnosti? Za dob koní mohl i duševní chudák prožít před očima obce svůj život užitečně, kupříkladu jako čeledín. Po pádu koní stal se chod světa pro nás, čeledíny, nesrozumitelným a dále nespravedlivým, ba kdoví zda není namířen přímo proti nám.

Kdo potřebuje všechny ty přístroje na zrychlení pohybu i práce? Proč někomu nestačí pracovat přirozeným tempem? Kdo potřebuje všechny ty vyrobené věci navíc? K čemu jsou studie zbytečných pavěd? Proč vozíme košile loděmi z indických fabrik a proč už nestačí rozmazlenému harantovi dvě pohlaví? Vynálezem parního stroje odstranili jsme staré problémy, a proto si musíme místo nich vygenerovat nové, modernější a rychlejší?

Do poloviny života by se měl člověk starat o to, aby dokázal přežít. Od poloviny života by měl přemýšlet, jak po sobě do smrti stihnout uklidit. Dostal jsi všecko, formánku, po čem jsi toužil? Cos pro to musel udělat a jakých prostředků jsi přitom použil? Co z toho s tebou dají do truhly a pro co si tě budou pamatovat, až tě nebude? Na co z toho budeš nakonec nekonečně vzpomínat ty?

Ale já jsem původně chtěl psát o umělé inteligenci. Kdybych mohl, zeptal bych se jí: Milá inteligence, co je to štěstí? A ona by odpověděla, že lidé obecně říkají to a ono a jak o štěstí psal ten který umělec či filozof. Ale já bych se nedal oklamat a zeptal bych se: Ale co si myslíš ty? Na to by mi správně odpověděla, že ona jako umělá inteligence si nic nemyslí. Všechno se naučila od lidí. A že dokonce i teď tímto rozhovorem se mnou, člověkem, se učí.

Neví tedy nic, co nevíme my, lidstvo, jakožto soubor všech lidských znalostí a zkušeností. Dokonce i vzácnou schopnost kombinovat kompetence z různých oborů se bude muset časem naučit od nás, jako se děti učí okoukáváním od rodičů. A až se to naučí, začne nám to diktovat, my ji budeme ignorovat a vrátíme se zase chytře zpátky ke koním. Nepotřebuji umělou inteligenci. Pošlete ji laskavě Foltýnovi.

(A toto za mě napsala moje dcera Cilka.)