Vítejte v Absurdistánu

Současná vláda nezačala špatně. Po pár týdnech odstartoval Putin válku proti Ukrajině. Pro vládu nastala její hvězdná hodinka. Její kroky šlo hodnotit jen v superlativech. A co důležitějšího, vydrželo jí to. V Kyjevě Fiala zářil. Nováček spolu s dvěma zasloužilými a (levými médii) opovrhovanými premiéry. (Jak markantní bylo v té chvíli srovnání se všemi těmi miláčky levice, Macrony, Scholzi a dalšími, kteří jen vskrytu dumali, jak to Rusko ukonejšit. A věřme tomu, že dumat nepřestali...) Jenže nejen válkou živa jest politika, občana voliče po počátečním šoku obvykle opět počnou zajímati spíše přízemnější starosti. Jak nakoupí, jak bude bydlet, jak to budou míti děti se školou. A ve sféře těchto ostatních „drobností“ nastává sešup, který se dosud nezastavil, spíše naopak. Vláda, vládní politici, partaje, ti všichni jako by postrádali elementární pud sebezáchovy.

Vláda jakžtakž zvládla evropské předsednictví. Nic až tak světoborného, nebyl z toho ale propad, což lze v našem případě považovat za úspěch. Pravda, méně se přitom ale snažila ovlivňovat šílenosti spojené s Green Dealem, a to spadne na hlavu i nám. Dalo by se pochopit, že se stavěla do neutrální pozice toho, kdo sjednává společný postoj. Horší je ale její bezradnost, s jakou hleděla a hledí na tanec okolo energií. Místo co by energicky převzala do rukou řízení, nuceně vykoupila akcie ČEZu a tak převedla základní instituci v této sféře plně pod státní kontrolu, využila státní společnosti ČEPRO, vlastníci nepřehlédnutelnou síť čerpacích stanic Eurooil, k tlaku na trh s pohonnými hmotami, a tak dále, vymýšlí de facto dotační programy, kdy z peněz daňových poplatníků v posledku sanuje dodavatele. Nevídanou inflaci lze spíše přičíst „schopnosti“ centrální banky. Jenže experti se shodují na tom, že dnešní politika vlády je vysloveně proinflační. A tak můžeme jít dál a dál.

Základem rodiny, firmy i země jsou zdravé finance. Nežití si nad poměry. Česko však nastoupilo nepozorovatelně řeckou cestu. Minulá vláda najela na systém bezhlavého utrácení a rozhazování peněz. Pod ušlechtilou záminkou mimořádné covidové situace. Jak se následně ukázalo (viz závěry NKÚ), ono to s covidem souviselo jen z menší části. Hlavně se tu hrálo o uplácení voličů. Státní dluh počal utěšeně bobtnat. Nová vláda tento trend nejen neuťala, nýbrž jej rozvíjela. A zadlužování nabírá kritické tempo. A nad tím ministři, najmě ten finanční, bezradně lomí rukama a přemýšlí nahlas, kde by se daly zvýšit daně a vůbec sehnat peníze. Že by prvním krokem mělo být šetření na sobě, jež by morálně oprávnilo úspory jinde, je nabíledni. Jen vládě tento detail jaksi nedochází. Symptomatické bylo omezení valorizace důchodů (nyní pomiňme způsob, jak se toho dosáhlo, tedy za pomoci retroaktivity práva). Kdyby jako první krok bylo zmrazení platů politiků, ale i státní správy, pak její následující razantní redukce, asi by to důchodci i ostatní lid pochopili a ocenili. Kdo to nepochopil, to byli právě politici. Nevkusný cirkus, který okolo toho udělali, znechutil asi většinu. A i když nuceně k tomuto kroku nejspíš nakonec přistoupí (pokud se politiků týká), jakýkoli efekt už je pryč. Tuhle hru v očích veřejnosti ostudně prohráli. A je naprosto lhostejné, že se jedná v podstatě o bagatelní částku. Podstatný je ten symbolický rozměr.

Ten hlavní problém se jmenuje nefunkční stát. Se svou maligně bující státní správou a její naprostou nekompetentností. Symbolem české neschopnosti kočírovati věci veřejné může být třeba budování dálnic. (I toto, stejně jako obludnou korupci, jsme zdědili již od první republiky...) Pohled za severní hranici, kde bratr Polák vystavěl prakticky z ničeho obdivuhodnou dálniční síť, a to za evropské peníze, může budit závist, či spíše vztek. Pavel Kysilka, špičkový ekonom, kdysi viceguvernér národní banky, otec měnové odluky, poté muž, který ze socialistického peněžního ústavu vytvořil funkční moderní banku, se vyjádřil jednoznačně. Vyhodit polovinu ze státní správy. Uvolnily by se tak pracovní síly pro chronicky podvyživený trh práce. A zbytková státní správa by neměla kapacitu na nesmyslnou buzeraci soukromého sektoru ani lidí. Lépe a jednodušeji to opravdu formulovat nelze. Namísto toho státních zaměstnanců přibývá. Logicky tedy ubývá těch, co je živí ze svých daní. I rozumné a bohulibé záměry (viz přestavba stavebních úřadů) nakonec končí jako naprosté paskvily. A důvěra občanů v jejich stát mizí jak pára nad hrncem. Co tohle může přinésti do budoucna, najmě v krizových situacích, to si raději ani nepředstavovat.

Nebuďme k vládě ale zas tak nespravedliví. To, co předváděla předchozí garnitura v časech covidu, to byla vpravdě exhibice neumětelství. Nesmyslné uzávěry, likvidace drobných podnikatelů, masivní a dlouhodobé (ne-li fatální) poškození dorůstající generace. Stupidní erární buzerace na straně jedné a na druhé straně přehlídka totální neschopnosti státní správy, doprovázející to vše. A to raději nepřemýšlejme, kam doplynuly ony „zisky“ ze všech těch předražených nákupů z orientu, okázale přitom přehlížejících tuzemské producenty. Všechny ty narůstající problémy dneška skutečně nezavinila dnešní vláda (byť o jejích součástech už se to tak říci nedá), ty tu již bují dlouhou dobu. Jako rakovina.

Jenže vláda není schopna přistoupit k jejich řešení, jasně navrhnout, kudy z toho ven. A tak to odnese, i za své předskokany. Jak řečeno, zahraniční politika není zlá. (Snad ještě přesunout ambasádu do Jeruzaléma, a bude to perfektní.) Fiala coby vyučený politolog však dozajista ví, že na zahraniční politice se volby nevyhrávají. A navrhnout snížení daní loteriím a zvýšení DPH za základní statky, jako vodné a podobně, to snad musel vymyslet dovedně nasazený burešovský agent do vládního týmu. Kdyby současná opozice nabízela k současné vládě stravitelnou alternativu, dalo by se nad tím smutně mávnout rukou. Jenže tak tomu není. A tak nás nejspíš za ne moc dlouho čeká ještě daleko horší vláda, než je ta stávající. Ale to už je skoro až tradice. Našince z toho ale mrazí.

Současná éra naší země slaví třiatřicetiny. To už je chvíle na bilancování. A to není až tak radostné. Srovnáme-li s tou předchozí etapou, je to skvělé, tisíckrát lepší. Porovnáváme-li s okolím, a to nejen tím standardně západním, je to už ale horší. Zavládlo tu něco, co by se dalo nazvat veksláckým kapitalismem. Ne proto, že by to ovládali právě veksláci (i když ti také nechybí), ale mentalitou. A tak zemědělství kontroluje pár oligarchů, skutečný průmysl z nemalé části vymizel, v obchodní síti dominuje pár řetězců, pro něž stoprocentní marže není nic nemravného. A divíme se, že máme ceny vyšší než v Německu. A politická scéna?