Vyšla kniha o panu Rychetském

Vzhledem ke svému věku ztrácím schopnost porozumět delším větám a komplikovanějším úvahám. Z toho důvodu dnes čtu jen detektivky. Nechci si však nechat ujít příležitost napsat recenzi na nedávno vydanou knihu pana Rozehnala o panu Rychetském, a tak podnikám tento ojedinělý pokus napsat recenzi na knihu, kterou jsem nečetl a s pravděpodobností hraničící s jistotou ani číst nebudu.

Aleš Rozehnal napsal spolu s panem Rychetským, na nátlak redakce, knihu o panu Rychetském. Je dobrým zvykem, aby mimořádné osobnosti na sklonku svého života vydaly knihu, která završuje jejich bohatý život a předává jejich zkušenosti a výsledky jejich uvažování dalším generacím. Díky tomu máme biografie Churchilla, Gándhího, De Gaulla a mnoha jiných velikánů světových dějin.

Název knihy zní Pavel Rychetský – Od Charty k Ústavnímu soudu.

Z obálky knihy na nás hledí zdařilá fotografie pana Rychetského, který na ní působí jako pravý gentleman estonského střihu. Zrál až vyzrál do současné podoby, stejně jako zraje a uzrává kvalitní francouzský sýr.

Autor knihy Aleš Rozehnal uvedl, že psát o soudci, kterého vnímá především jako Rychetského, je podobné jako psát o papeži. „Jeho moc se odvozuje od stejného mýtického zdroje. O soudcích toho víme málo, podobně jako o procesu jejich rozhodování.“

Na můj vkus je to poněkud tajemně řečeno, ale rozumím tomu tak, že to muselo být hodně psaní.

Osoba pana Rychetského mě mediálně provází celou dobu od revoluce v roce 1989. Stejně jako mnoho dalších osobností sametové revoluce se vynořil jako kůň Pegas z temných česko-moravsko-slezských hvozdů a šel se přihlásit na Úřad vlády, že bude dělat ministra. Toho také dělal, dál hodně přemýšlel, rozvážně politicky jednal a nakonec se stal předsedou Ústavního soudu. Zdánlivě přímočará kariéra. Tak se na to dívá jednoduchý člověk jako já, aniž by si byl vědom všeho toho myšlenkového úsilí, které se pod zdánlivě klidnou a rozvážnou vnější fasádou velkých osobností skrývá. Ale musí toho být hodně.

Dříve než se pan Rychetský – z dnešní perspektivy – ocitl na té správné straně barikády a připojil se k velmi pestré družině disidentů a později chartistů, stejně jako mnoho dalších našich prominentních činovníků prošel třemi lety intelektuálního a morálního formování v KSČ. Vystudoval také Právnickou fakultu, která samozřejmě v té době nebyla svou náročností něco jako ČVUT, ale i tak to určitě bylo studium zajímavé a stimulující. S těmito výchozími předpoklady se zdá, že jeho další postup byl zcela logický.

Nesouhlas s politikou strany po invazi spojeneckých sil, četné kontakty s podobně smýšlejícími osobnostmi, samostudium složitých právních a politologických prací během nenápadné činnosti podnikového právníka v jakémsi socialistickém podniku. A pak – bum, revoluce v roce 1989.

Po roce 1989 kamarádil se Zemanem, a pak se názorově rozešli, což není u intelektuálů nic neobvyklého. Pak už se mi to nějak rozostřuje – snad se měl zasloužit o vznik pětikoalice, čímž dost nakrkl spoustu jiných osobností, jejichž představy o roli předsedy Ústavního soudu se liší. Asi nechápou to, co dobře ví a říká pan Rozehnal: že moc právníků se odvozuje od mýtického zdroje a že o procesu jejich rozhodování víme jen málo.

https://www.ceska-justice.cz/2025/02/pavel-pokrtil-knihu-o-rychetskem-prisel-blazek-i-spicky-justice/