Evropa mezi východem, západem a jihem

Příběh o únosu Európy je jedním z nejznámějších mýtů řecké mytologie.

Európa byla fénická princezna, dcera krále Agénora. Byla krásná a ušlechtilá, což neuniklo pozornosti nejvyššího boha Dia. Ten se do ní zamiloval a rozhodl se ji získat lstí.

Jednoho dne si Európa hrála se svými družkami na břehu moře. Zeus se proměnil v nádherného bílého býka s jemnou srstí a velkýma přívětivýma očima. Přiblížil se k dívkám a svou mírností si získal jejich důvěru. Európa, okouzlená jeho krásou, si na býka sedla. V tom okamžiku Zeus využil situace a s Európou na hřbetě se vrhl do moře.

Přenesl ji přes vody Středozemního moře až na ostrov Krétu, kde se jí odhalil ve své božské podobě. Európa se stala jeho milenkou a porodila mu tři syny: Mínóa, Rhadamanta a Sarpédona, kteří se později stali významnými vládci a soudci v podsvětí.

Na památku tohoto příběhu byla po Európě pojmenována celá část světa – Evropa.

Tento mýtus je často interpretován jako symbol kulturního a historického spojení mezi Východem a Západem, protože Európa pocházela z Fénicie (dnešní Libanon), ale stala se předkyní evropských vládců.

Dnes se však zdá, že Evropa stojí osaměle a z Gibraltaru se trochu vyčítavě a teskně hledí přes Atlantický oceán směrem k Severní Americe, zatímco na druhé straně se marně snaží dohlédnout rozostřené obrysy zasněženého Uralu, jehož nezřetelné kontury se jen občas mihnou v hlavní relaci ČT zpráv – beznadějně ztracené mezi podrobným líčením počasí a dopravní situace na Hradecku.

Je to krajně nepříjemné. Velká roztržka mezi Východem a zbytkem Evropy se zdála být jednoznačně definovaná jak geopoliticky, tak i eticky. Mocný milenec Evropy, velký Zeus, však v této těžké chvíli ukázal Evropě záda, zřejmě zaměstnán svými dalšími milostnými výboji. Tentokrát se možná zamiloval do spartské královny Lédy a proměnil se v labuť, aby ji obelstil, nebo do Danaé, dcery krále Akrisia, kterou král uzavřel do bronzové věže, aby ji uchránil před nepříznivou věštbou. Možná to byla Alkména, možná Kallisto – kdo ví.

Realitou dneška jsou však emoce, které prožívají všechny zhrzené milenky a milenci. Pocit zrady, osamění a prudké žárlivosti vůči Diově nové favoritce. Nejraději by jí vyškrábali oči. Chvílemi se však žárlivost opět proměňuje ve vzpomínky na krásné chvíle, které společně strávili při procházkách po Champs-Élysées, pod toskánským sluncem nebo v Hospodě u Tygra. Smutek, žárlivost, zloba a lítost – to jsou emoce dneška. Smutek i lítost však přejdou, žárlivost také, a zlobit se na Dia nemá smysl. Je to přece olympský vládce všech bohů, i Poseidon, vládce moří, a Hádes, vládce podsvětí, se jej bojí.

Co tedy prozatím dělat? Možná ohlédnout se trochu jiným směrem, třeba pro změnu k Jižní Americe a k příběhům z této části světa. V jihoamerických Andách jsou lamy (a jejich příbuzné alpaky, vikuně a guanaka) domestikovaná zvířata, která pastevci chovají především pro vlnu, maso a jako soumary. Traduje se, že pastevci žili často izolovaně v horách a protože těžko snášeli dlouhou osamělost, navazovali milostné vztahy s lamami, případně s jejich příbuznými – alpakami, vikuněmi nebo guanaky. Je to samozřejmě jen pomluva, ale kdo ví – samota se těžko snáší. Tak prozatím, než se to zase nějak urovná mezi Východem, Západem a Evropou.

(Já vím, Európa byla v původním řeckém mýtu ženského pohlaví, ale kdo to dnes ještě řeší)