Zase ty důchody

V posledním výčtu úspěchů současné vlády mi chybělo dostatečné zdůraznění dvou důležitých témat. Téma první – dorovnání důchodů bývalých disidentů. Téma druhé – snížení důchodů některým prominentům bývalého režimu.

Abych byl spravedlivý, to, že se úprava důchodů po intervenci disidentů povedla, nebyl jen úspěch této vlády. Kladně se k dorovnání důchodů vyjadřovali i zástupci opozice.

Ohledně disidentů je třeba si připomenout okolnosti, za jakých se to stalo. Nejprve jeden, a potom i druhý disident se nastěhovali do stanu před Úřadem vlády a na protest proti svým nízkým důchodům, nebo důchodům některých kolegů disidentů, zahájili ostrý a medializovaný protest proti této, jak to chápali, do očí bijící nespravedlnosti.

Pokud tomu správně rozumím, intelektuální a morální podstata tohoto protestu spočívala v tom, že disident je osoba, která má z titulu své životní role a svého životního postoje uznaného státem nárok na minimálně stejný průměrný důchod jako „běžný“ občan, a to bez ohledu na zákonem stanovená kritéria platná pro výpočet důchodu tohoto „běžného“ občana. To se však ani po 35 letech nestalo, a tak bylo potřeba se ozvat a věci napravit.

Přestože mám trochu problém s otázkou rovnosti před zákonem a tedy určité podezření, zda touto výjimkou ve výpočtu důchodového nároku nedochází k určité degradaci nedisidentské části obyvatelstva na občany druhé kategorie, akceptuji to. S disidentem, kterému byly uznány jeho zásluhy za svobodný stát, má zřejmě být zacházeno jinak než s většinovou, běžnou částí populace. Být disidentem představovalo a představuje odvahu a soubor vlastností, které zbylá populace nemá.

Jako u všech obecných kategorií se označení „disident“ používá pro dost heterogenní skupinu lidí. Pro mě čistou formu disidentství představuje prof. Jan Patočka, který se k disidentství dopracoval studiem a přemýšlením. Je to morálně a intelektuálně mimořádná osobnost, která svým celým životem a vlastně i koncem dosvědčila svou vysokou hodnotu. Dovedu si ho představit, že dokázal žít i skromně, a typově mi k němu spíš sedí i určitá míra pokory, nekonfliktnosti a askese. Upřímně řečeno, nedovedu si ho představit, že by si sbalil stan a šel demonstrovat ke Strakovce, aby mu dorovnali důchod. Myslím, že by ho napadlo, zda 35 let po pádu bývalého režimu nebyla dostatečně dlouhá doba na to, aby si kterýkoliv disident svou prací ve svobodném světě, tak jako ostatní občané, mohl zajistit prostředky na důstojný život, který by odpovídal jeho schopnostem a podílu na budování nové společnosti. Zřejmě by i uvažoval o tom, zda toto veřejné vystoupení nemůže být chápáno i jako jakési znehodnocení morálního obrazu disidentství tak, jak se ve společnosti pěstovalo a pěstuje. Mohu se ale samozřejmě mýlit, můj odhad je založen na zprostředkovaném poznání Patočkovy práce a jeho života. To jsou však alternativní dějiny.

Nic takového jako alternativní dějiny samozřejmě není, ale někdy mě napadne, co by se stalo, kdyby zde žádné disidentské hnutí nebylo. Jak by se věci vyvíjely? Představme si: v Německu, Maďarsku, Polsku už to padlo, Ceaușescu v Rumunsku také už neslavně skončil, a co my? Bez disidentů bychom tu nejspíš pěstovali dosud nějakou formu socialismu. Dnešní politologové by asi dnes učili na politické škole dějiny dělnického hnutí a jak bojovat s vnitřním nepřítelem. Sice by nebyla bytová krize, ale pořád dokola by se stavěly trochu vylepšené paneláky, které hyzdí naše města dodnes. Určitě bychom měli minimálně autocenzuru nastavenou standardy ČT a státního rozhlasu. To, že by nám z Hradu vládli komunisté, ani nemusím připomínat, to je jasné. Podnikatelé by měli smůlu a svůj podnikatelský talent by plýtvali na šmelině nebo vexlování. Zcela jistě bychom neměli EET ani digitalizaci stavebního řízení. Stát by asi nebyl ochotný financovat Senát a Ústavní soud - pokládal by to za zcela určitě zbytečně vynaložené peníze. Na druhou stranu by systém úřadů a soudů mohl fungovat relativně stejně – kvalifikovaných a loajálních lidí ve státní správě jsme za každého režimu měli dost. Pravděpodobné také je, že bychom se postupně dopracovali, obklopeni svobodnými zeměmi, k nějaké formě socialismu skandinávského typu. Privatizace by nebyla – v tom bychom měli také smůlu. V každém případě by se věci vyvíjely jinak.

Ohledně snížení důchodů prominentů minulého režimu mi tento vývoj vypovídá více o současnosti než o nevyřešených křivdách minulosti. Je jasné, že v důsledku přirozeného stárnutí těch, kterých se to týká, už dnes mnoho nezbývá. Tento pokus se snaží řešit spíše rovinu symbolickou. Ekonomicky to na novou stíhačku určitě nebude, ale ten fakt, že po 35 letech se konečně ti osmdesátníci a devadesátníci prominenti dočkali zasloužené spravedlnosti, zřejmě musí hřát u srdce každého správného demokrata. Co by tomu asi řekl Jan Patočka?

Zdroje:

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-hladovka-disidenta-pred-strakovkou-ostuda-kterou-musime-vyresit-tvrdi-politici-40451259

Jan Patočka: Péče o duši