Život a smrt jednoho Američana

Dalo by se o něm říci, že to byl živoucí americký sen. Vyšel z hodně chudých poměrů, vypracoval se. Pracoval, aby mohl studovat. (Co na to mnozí dnešní studenti, dožadující se všemožné péče a podpory?) Působil v rádiu, do Hollywoodu se dostal spíše náhodou. Uspěl jako herec, stal se předsedou hereckých odborů. Za druhé světové války byl v armádě, točil propagační filmy (kvůli zdravotnímu stavu nesloužil v zámoří). Jeho politické sympatie začínaly u demokratů, podporoval FDR a New deal, stejně jako potom Harry Trumana. Stejně jako se pak posouvala Demokratická strana doleva, přesouval se Reagan k republikánům. Jako odborářský šéf svědčil před Výborem pro neamerickou činnost o vlivu komunistů ve filmové branži, podle Wikipedie spolupracoval i s FBI. Na rozdíl od levičáků považujme však toto za projev vlastenectví. Infiltrace komunistů na akademické půdě, v umělecké sféře, ale i ve státní administrativě byla rozhodně nezanedbatelná. (Viz razantní urychlení vývoje jaderné zbraně v SSSR.) Senátor Joe McCarthy bývá dnes převážně odsuzován, pohrdán. Ať již byl osobně jakýkoli, postupně vycházelo najevo, že jeho údaje byly poměrně přesné. A tak i díky němu, ale též třeba i díky Ronaldu Reaganovi, se v nejkritičtějších momentech studené války Amerika vyhnula problémům takové Británie (viz tzv. cambridgeská pětka, zdaleka ale nejen ta).

O politiku se aktivně zajímal vždy. Naplno do ní vstoupil až v pětapadesáti, kdy byl v roce 1966 zvolen kalifornským guvernérem. To si o čtyři roky později zopakoval. Připomeňme si snad jen dva momenty jeho vlády. Dosáhl rozpočtového přebytku (o tom se dnešním Kaliforňanům, ale nejen jim, může tak leda zdát…). Rozhodl se tento přebytek vrátit občanům, ve formě slevy na dani (a to v poměru výše daní, již ten či onen občan platil; není spravedlivějšího řešení). Jak píše ve svých memoárech, musel jednat rychle, jinak by se těchto financí zhostili politici, kteří by prosazovali ve svých okrscích tu to, tu zas ono. Jinými slovy, obratem by přebytek rozfofrovali. V roce 1970, v době vrcholících studentských nepokojů, neváhal poslat Národní gardu do kampusu University of California. My starší si vzpomeneme na film Jahodová proklamace, který o tom vlastně pojednával. Byť z opačného úhlu pohledu. Dnes, kdy pozorujeme zběsilé řádění levicových extrémistů na amerických universitách, si jen můžeme zastesknout, jak by se nám nějací noví Reaganové hodili…

O presidentskou nominaci se Reagan pokoušel již v roce 1976, proti úřadujícímu (a nijak oslnivému) presidentu Fordovi. Poměrně těsně neuspěl. O čtyři roky později to dopadlo lépe a on nakonec tehdejšího presidenta, Jimmy Cartera, drtivě porazil. A odstartovala nová éra. Amerika získala zpět sebevědomí, optimismus. A světová scéna se počala měnit před očima. Doprovodným, a spíše až pitoreskním jevem se stal sovětský pohřební seriál. Voždi umírali jak na běžícím páse. Mimochodem, Andropov byl o tři roky mladší než Reagan, Černěnko stejně starý. Až se k postu nejvyššímu propracoval (relativně) mladý – 63 let - Gorbačov. Jen tedy dodejme, že Reaganovi bylo tehdy již čtyřiasedmdesát. Gorbačov minimálně zčásti chápal bezvýchodnou situaci Ruska a snažil se z ní tak nějak vykličkovat. Samozřejmě za zachování rudého řádu. (Tak trochu opožděný osmašedesátník…) Očekávatelně to nezvládl, nicméně velmocensky, imperiálně, se zachoval logicky (viz třeba Durman: Útěk od praporů). Stáhnout se z vnějšího impéria, na jehož udržování stejně nemáme prostředky, a konsolidovat to vnitřní impérium. A pak opět zahájit expanzi. (V tomhle byl přiznejme úspěšný, ač doma nebyl prorokem. Přesně tak to od devadesátých let probíhalo a probíhá.)

Na konci sedmdesátých let se vyhrotila opět studená válka. Hlavním momentem byla ruská invaze do Afganistánu, jíž si komunistický režim nechtěně nakonec vykopal hrob. Gorbačovovi byl katastrofální stav sovětského hospodářství zřejmý (nakonec již jako tajemník přes zemědělství marně sháněl obilí pro Polsko po Jaruzelského puči). Margaret Thatcher, která se s ním setkala ještě před jeho nástupem do vrcholné funkce, jej doporučila Reaganovi coby člověka, s nímž se dá mluvit. A jednání se pohnula. Vedle toho rozjel Gorbačov, ve snaze resuscitovat hroutící se systém, doma perestrojku. Ta potvrdila dávnou pravdu, že režimy jsou nejzranitelnější, když se pokoušejí o svou reformu. A ten bolševický to, zaplať pánbůh, nepřežil.

Definitivní zhroucení SSSR sice přišlo až za Reaganova nástupce, George Bushe st., jenž působil předtím jako jeho vicepresident. Nikdo ale nemůže odejmout hlavní zásluhu právě Reaganovi. Kdybychom hledali hlavní strůjce porážky komunismu, a tím pádem i naší svobody, došli bychom zákonitě ke třem jménům. Margaret Thatcher, Jan Pavel II. a především Ronald Reagan. A můžeme mudrovat nad tím, zda se tato neuvěřitelně silná trojka sešla náhodou či za tím bylo něco jiného. Řadit k těmto osobnostem Michaila Gorbačova, jak se občas děje, je nesmyslné, spíše až přitroublé. Ten se jen pokoušel hasit požár, a tak trochu řešit kvadraturu kruhu (jako kdysi naši osmašedesátníci). K dobru mu lze připočítat, že se neřešitelnou situaci nepokusil řešit válkou. Na standardní válku už Rusko tak či onak nemělo sil a totální jaderný konflikt by vyústil ve zničení všech. Tedy i Ruska. Ironicky řečeno, z dlouhodobého pohledu uspěl, ruský medvěd je tu zpět a opět ohrožuje civilizaci. Nic nového. Jen to chvíli trvalo. Řečeno s Leibnizem, Osmani severu jsou tu dál. A k nim navíc přibyli ti noví jižní…

Jak charakterizovat nejlépe postavu Ronalda Reagana? Byl to bytostný konzervativec starého střihu, člověk hluboce a upřímně věřící. Americký vlastenec do morku kostí, hlavně se ale nebál. Kontrastuje tak s naprostou většinou současný politiků (či spíše politikářů?), jejichž hlavním rysem je zbabělost. Příznačná je jejich schopnost uvažovat jen v horizontu volebního období, nadřazení výsledku příštích voleb všemu ostatnímu, dlouhodobému národnímu zájmu snad nejvíce. Stejně jako sir Winston zůstal Reagan svůj, byť stejně jako on měnil politické strany. Navíc byl právem nazýván velkým komunikátorem, jeho schopnost oslovit lidi byla prostě virtuózní. A disponoval jednou tajnou zbraní, krásným smyslem pro humor. Ten z jeho vzpomínek prostě čiší. Jeho nehraná odvaha, ale i smysl pro humor, se nakonec naplno projevily v chvíli nejkritičtější, kdy v roce 1981 tak tak přežil atentát. Celá Amerika stála za ním. A když zjistil, že umírá na Alzheimerovu chorobu, sdělil to národu, rozloučil se a důstojně odešel do ústraní

Ronalda Reagana dnes chtě nechte uznávají i jeho oponenti, odpůrci. Představme si ale, jakému nevybíravým, podlým útokům by byl ze všech stran vystaven, kdyby přišel na scénu dnes. Současný mainstream nekompromisně likviduje osobnosti, ty vždy tak nějak přečuhují, vyčuhují, nezapadají. Ač si tím řeže větev nejen pod sebou, ale i pod celou západní civilizací. Jenže nepřijdou-li nové osobnosti typu Reagana, Thatcher, Churchilla, je s námi jednoduše amen. Co se musí změnit, je tedy jasné. Zkusme hledat odvážné.