Kůň není pes ani motocykl

Kůň dnes již není součástí běžného lidského životního stylu narozdíl od psa. Psa zná člověk mnohem déle a důvěrněji než koně. Ze všech zvířat je pes člověku nejmilejší, stejně jako kočka. Téměř každý měl někdy psa nebo kočku. A ten, kdo neměl, určitě má někoho, kdo kočku nebo psa má. Pro člověka je pes nebo kočka naprosto samozřejmým společníkem a jako dravec s dravcem si s nimi dobře rozumí. Kůň takovým samozřejmým společníkem člověka rozhodně není.

Průměrný člověk si celkem přirozeně dokáže poradit s průměrným psem díky svému přirozenému predátorskému založení. Také lidé, kteří nemají úplně vrozený vztah ke zvířatům, se mohou, díky svému přirozenému predátorskému založení, poměrně snadno naučit se psem zacházet. A pokud jsou důslední, mohou vychovat bez obtíží hodného, milého pejska, který jim oplácí svou oddaností a přátelstvím. Trénink psa má pochopitelně daná pravidla, která se musí dodržovat, ale pro člověka jsou tato pravidla přirozená, pochopitelná a naučí se je snadno, protože je také predátor jako pes.

Člověk si ovšem zcela přirozeně přenáší základy vztahu se psem (nebo i kočkou, která je sice trochu jiná než pes, ale pořád dravec) i do vztahu s koněm, což nevede k ničemu dobrému. Kůň je lovná zvěř a zacházet s ní jako s predátorem vede k velkým nedorozuměním, která mohou vyústit až do extrému, kdy buď člověk nebo kůň přijde k úrazu. A tady je ten klíčový bod: pes (dravec) vyžaduje disciplínu a trénink. Kůň (lovná zvěř) vyžaduje srozumitelnost.

Pes je velmi inteligentní zvíře, které se vám snaží vyhovět, chápe rychle a učí se snadno. Kůň sice vypadá inteligentně, ale jeho osobní inteligence je nižší (než u psa), a neučí se v pravém slova smyslu (jako pes). Kůň disponuje navíc inteligencí stáda, kterého je součástí. Svou inteligencí přispívá do společné inteligence stáda, která má vysoce obranný charakter. Na této inteligenci stáda zavísí přežití stáda a tím pádem i jeho jednotlivých členů. I z tohoto pohledu je stádo organismus a koně v něm jsou buňky tohoto organismu.

Koně tvoří stádo, aby přežili, aby jako stádo čelili nebezpečí. Koně se v nebezpečí semknou do stáda, aby se ubránili a ochránili před dravci. (Stejně jako kozy, krávy, ovce, srny a další lovná zvěř.) Predátoři jako jsou vlci, kojoti, psi a další, se shlukují do smečky, aby lovili. Pes nepotřebuje svou smečku nepřetržitě dvacetčtyři hodin denně, aby se cítil bezpečně. Kůň své stádo pro pocit bezpečí potřebuje neustále a nepřetržitě. Už tento zásadní rozdíl by měl lidem napovědět, že přístup ke koním musí být nutně jiný než k pejskům.

Trénink psa je založen na úplně jiných principech než „trénink" koně. Pejsek se naučí spoustu věcí formou odměny. Forma trestu psovi vymezuje hranice. Co se pejsek jednou naučí, nezapomene. Stačí, aby ovládal pár základních povelů, a bude na ně reagovat i po letech. Pes většinou majitele nemění, ale i to se může stát a dojde-li k tomu, pes zvládá povely od nového majitele stejně dobře jako od majitele původního.

Trénink koně neexistuje. Člověk se může naučit dorozumět se s koněm, ale nelze ve vztahu člověka a koně mluvit o tréninku. Ve vztahu člověk – kůň jde o nepřetržitou komunikaci, o vytrvalý vzájemný rozhovor mezi člověkem a koněm. Nejde o trénink. Člověk se může naučit „mluvit“ na koně řečí těla a energie tak, aby kůň provedl pohyb, o který ho člověk žádá, ale kvalita provedení bude záviset na momentálním rozpoložení (koně i člověka), počasí, prostředí apod., ale i na způsobu, jakým člověk žádá. Aby člověk dosáhl vždy stejného provedení pohybu, musí výše uvedeným okolnostem přizpůsobit svou žádost.

Jakmile pes uzná „svého“ člověka jako vedoucího smečky, splní jeho povely vždy. Kůň nikdy neuzná svého člověka jako vedoucího stáda na věky věků. Čas od času si člověka otestuje, jako to dělá s koňmi ve stádě, zda je člověk ještě stále způsibilý jako vůdce jejich dvoučlenného stáda (člověk a kůň je stádo dvou). To pes udělá možná dvakrát jako štěně a pak ještě jednou v pubertě se pokusí převzít vládu nad smečkou, ale pak má po zbytek života jasno. Kůň ne. Kůň se musí ujišťovat průběžně celý život. Je na tom založena jeho schopnost přežití. Důvěřovat tomu nejschopnějšímu, nejsilnějšímu a nejsebejistějšímu vedoucímu. A musí se ujistit, že i dnes, když se cítí tolik vůdčí, silný a zdatný, je vyšší kůň přece jen „jeho“ člověk. Lidé si někdy tyto testíky vykládají jako agresi, drzost a neúctu, ovšem opak je pravdou: kůň si tímto způsobem říká o ujištění své pozice nižšího koně a o upevnění důvěry ve vyššího koně (člověka). Nově příchozího člověka kůň vždy v první řadě podrobí malému testu, aby věděl, kdo z nich je vyšší kůň. Ustoupí-li člověk takto testujícímu koni, zařadí se do pozice nižšího koně.

Rozdíly projevů predátora a lovného zvířete jsou vůbec v drtivé většině protichudné. Dá-li, například, pes uši dozadu, dává najevo své podvolení se. Dá-li uši dozadu kůň, dává tím najevo svou nevoli nebo nadřazenost, snahu být vyšším koněm. Pes vrtí ocasem, když má radost, že svého člověka vidí. Když ocasem švihá kůň, je jasné, že je mu přítomnost nebo chování člověka nelibá.

Člověk snadno naučí psa mnoho věcí dokonale na pamlsek. Koně ne. Pes dostane například za provedené „sedni!“ pamlsek a ten vnímá a chápe ho jako odměnu. Spojí odměnu s provedeným povelem. Naučí se, že když provede povel, dostane odměnu. Kůň ne. Dostane-li kůň pamlsek, zapamatuje si, co přesně udělal v momentě kdy pamlsek dostal a pochopí tento úkon jako vlastní žádost o pamlsek. Například: dostane-li kůň pamlsek v momentě, kdy hrabe levou přední, vnímá tento pohyb jako žádost o pamlsek. Pak začne hrabat levou přední kdykoli si vzpomene, že by rád pamlsek. Tímto způsobem se snadno učí laciné triky. Člověk ukáže takovému koni pamlsek a koník začne hrabat levou přední. Pak už jenom stačí napočítat určitý počet hrábnutí nohou a může jít do cirkusu jako geniální kůň, co umí počítat. Dostane-li kůň pamlsek v momentě, kdy se na člověka „šklebí“ s ušima dozadu, pochopí tento dominantní projev jako žádost o pamlsek a začne si tímto způsobem o pamlsek říkat. Stane se z něj, opět velmi snadno, dotěrný, agresivní kůň. Kůň nechápe, že udělal něco dobře nebo špatně, pochopí, že určitý pohyb nebo chování je žádost o pamlsek.

Pes se učí i použitím trestu. Nesmí skákat na gauč, jinak dotane novinami přes zadek. Trest pochopí a na gauč skákat přestane. Kůň trest vůbec nerozeznává. Kůň chápe princip „nátlak - uvolnění“, přičemž se učí uvolněním. Udělá-li kůň něco, co člověk nechtěl, je zbytečné ho za to trestat. Nerozumí tomu. Naopak, když v momentě, kdy už něco udělal, přijde trest, vnímá tento nátlak trestu jen jako novou žádost o něco dalšího. A nepřichází-li po nátlaku uvolnění, nerozumí už vůbec ničemu, situaci vyhodnotí jako nebezpečnou a chce se z ní vymanit. Trestat koně znamená týrat ho, protože trestu prostě nerozumí. Kdykoli kůň něčemu nerozumí, trpí. Kůň rozumí řeči těla a na ni reaguje. Kůň vlastně nikdy neudělá nic, o co ho člověk nežádá. Kůň udělá to, co vidí v řeči těla člověka, aniž by si to člověk uvědomoval. Člověk si myslí, že nevytváří nátlak a tedy o nic nežádá, ale kůň jeho postoj, pohyb nebo pohled jako nátlak vyhodnotit může a pokusí se z toho nátlaku vymanit. Metoda „cukru a biče“ je pro koně naprosto nevhodná a neúčinná.

Pes, jakožto tvor na vyšší úrovni než kůň, vnímá člověka komplexněji a do větších detailů. Rozeznává velmi dobře tón hlasu, postoj, typ chůze svého člověka a další projevy rozeznatelné všemi psími smysly. Pes má také slušnou škálu emocí k projevení. Kůň ne. Kůň se buď cítí bezpečně, nebo ne. Kůň se buď cítí pohodlně, nebo ne. Reaguje na řeč těla a energii. Emocí tedy na vybranou mnoho nemá. Tento nedostatek člověk mnohdy nevidí a snaží se koni přisuzovat zcela mylně lidské nebo psí vlastnosti, které kůň prostě postrádá.

Chce-li člověk dělat s koníkem společně nějakou činnost, musí se naučit na koně srozumitelně mluvit beze slov, aby s ním mohl vést plodný rozhovor. Tento rozhovor začíná v momentu, kdy kůň svého člověka uvidí a končí v okamžiku, kdy člověk odvede koně zpět do stáda k jeho rodině, do jeho organismu a nechá ho plnit jeho jedinečnou funkci buňky tohoto organismu.

Jsou ovšem také lidé, kteří chtějí, aby kůň plnil určité úkoly jako stroj. Vidí v něm čtyřnohou motorku, kterou lze kdykoli vzít, použít a vrátit zpět. Tito lidé mají utkvělou představu, že kůň má, stejně jako motorka, brzdu, plyn, řídítka a stálý výkon. Trvají na tom, aby jim někdo ukázal, kde tyto ovládací prvky kůň má a protože principu koně nerozumí, vysvětlují si existenci těchto ovlácích prvků existencí otěží, ostruh a biče. Otěže mohou být určitou pomůckou pro dorozumění se s koníkem, ale ne ovládacím prostředkem. Ostruhy, bič, udidla a další výstroj a výzbroj jsou jen donucovací prostředky, které věsměs způsobují koni pouze bolest a utrpení. Nijak koně neovládají, týrají ho. Použití těchto donucovacích prostředků nelze vnímat jako nástroje pro trénink, protože trénink koně neexistuje. Porozumí-li člověk plachému založení koně a naučí-li se jeho řeč, žádný z těchto prostředků nepotřebuje. „Motorkáři“ mají tendenci se předvádět, co všechno s koněm dokážou, k čemu všemu koně dokážou přimět, bez ohledu na schopnosti a povahu koně. Bez ohledu na kondici koně. Stejně jako očekávají od motorky, že pojede za každého počasí a zdolá jakýkoli terén, totéž očekávají od koně. Že pojede tam, kam oni chtějí, že přeskočí vše, co si zamanou a to kdykoli si zamanou. Úplně ignorují fakt, že kůň je živá bytost a má svá omezení. Nestačí jen dolít benzín, vyměnit olej a seřídit karburátor.

Kůň je citlivá živoucí bytost, která touží po bezpečí a pohodlí. Dokáže-li člověk tyto dvě věci koni zajistit, kůň usoudí, že mu člověk rozumí, že by mohl být spolehlivým vedoucím a dá mu svou důvěru. V této důvěře pak rád povede s člověkem oboustranný rozhovor, který bude báječnou hrou se srozumitelnými pravidly plnou radosti a zábavy, hrou, která postrádá tresty, donucení i úplatky.

Jakýkoli vztah založený na důvěře, ne na strachu, vede k smysluplnému rozhovoru, kdy se jeden snaží pochopit druhého, podívat se na svět očima toho druhého a tím společně strávený čas proměnit v báječnou hru, která obohatí život obou dvou. Kůň není ani poslušný pes, ani chladný stroj, ale průvodce poznávacího výletu pro ty, kteří chtějí překročit svůj vlastní stín.