Poberta Nárokovec v Nárokišti

V srdci každého mraveniště tedy bylo místo, kde se rodila skutečná hodnota – tunely plné pracovitých mravenců, skladiště zásob, pole plná pilných sběračů nektaru. Ale v Nárokišti? Tam se nic netvořilo. Tam se jen rozhodovalo, kdo si co zaslouží. A právě to vždy ovládl Poberta Nárokovec, velký stratég přerozdělování, expert na dotace všeho druhu a nejúspěšnější žadatel o podporu v dějinách mravenčí civilizace.

Nárokiště bylo zvláštním místem. Na první pohled vypadalo jako běžná část mraveniště – byly tu úřady, školící centra, dokonce i “Institut pro inkluzivní rozvoj hmyzí společnosti”. Jenže něco tu chybělo. Bylo tu ticho. V běžném mraveništi byl neustálý ruch – mravenci pobíhali sem a tam, nosili zásoby, stavěli tunely. Ale v Nárokišti bylo velké ticho. Nikdo tu nepracoval. Jen se scházeli u stolků, psali žádosti, pořádali školení a účastnili se panelových diskusí na téma „Spravedlivé rozdělování nektarových rezerv“. Poberta měl v centru Nárokiště svou vlastní kancelář – honosnou komoru s hebkou podestýlkou z jemných plátků listí. U jeho stolu stála dvě hlavní pravidla:

• Nikdy nedělat nic, co by vypadalo jako práce.

• Nikdy nedopustit, aby někdo jiný pracoval příliš efektivně.

Protože kdyby někdo přišel na to, že byrokracie vlastně není potřeba, Poberta by přišel o své království. Ve světě pracovitých mravenců se kariéra odvíjela podle zásluh – kdo víc pracoval, ten měl větší úctu. Ale v Nárokišti to fungovalo jinak. Kdo se chtěl dostat vysoko, musel umět správně mluvit, mít dostatečně komplexní slovník a umět obhájit, proč zrovna jeho projekt potřebuje dotaci. Typický rozhovor v Nárokišti vypadal nějak takhle:

Úředník: „Předložte nám žádost o dotaci.“

Žadatel: „Potřebujeme prostředky na inkluzivní přístup k distribuci zdrojů.“

Úředník: „A co přesně to znamená?“

Žadatel: „No… znamená to, že když se rozdává jídlo, měli by ho dostat všichni.“

Úředník: „A proč?“

Žadatel: „Protože jinak by vznikaly nerovnosti ve sběru potravy.“

Úředník: „To dává smysl! Schváleno.“

A tak se dotace přidělila, i když reálně nic nevzniklo. Nejdůležitější aktivitou v Nárokišti byly konference. Každý měsíc se pořádala nová, vždy na vznešené téma. Poberta si liboval v názvech, které zněly chytře, ale vlastně nic neříkaly. Některé z nejoblíbenějších akcí zahrnovaly:

• "Mravenčí soudržnost v době proměnlivých zdrojových toků"

• "Udržitelný rozvoj mravenčí mobility v kontextu nektarového hospodářství"

• "Strategie integrace nesystematických pracovních přístupů do kolektivní ekosociální odpovědnosti"

Na těchto konferencích Poberta a jeho spojenci přednášeli o tom, jak je důležité nechat ostatní mravence pracovat – ale zároveň zajistit, že Nárokiště dostane svůj podíl. Co když někdo začne klást otázky? Samozřejmě, ne všichni byli z Nárokiště nadšení. Z běžného mraveniště se začaly ozývat hlasy: Proč my musíme pracovat, zatímco jiní jen přerozdělují? K čemu vlastně Nárokiště je? Poberta se na takové otázky připravil. Když se někdo odvážil kritizovat systém, měl hned několik osvědčených strategií.

• Obvinění z nepochopení problému. – „Vy nerozumíte komplexním procesům přerozdělování! Není to tak jednoduché, jak si myslíte.“

• Vytvoření nové studie. – „Na základě výzkumu jsme zjistili, že přerozdělování zdrojů zvyšuje celkovou spokojenost mraveniště!“ (Studie byla samozřejmě napsaná jiným byrokratem z Nárokiště.)

• Mediální protiútok. – „Tento mravenec šíří nebezpečné názory, které ohrožují stabilitu mraveniště!“

A pokud to nestačilo, bylo tu ještě jedno tajné eso v rukávu – další dotace! Jakmile si Poberta všiml, že někdo začíná být příliš kritický, prostě mu nabídl grant na projekt podle jeho gusta. A hle – kritika často okamžitě zmizela. Ale jednoho dne do Nárokiště dorazila zpráva, která Pobertu jako obvykle v této fázi jeho aktivit znepokojila. V daném mraveništi už bylo málo zásob. Ti, kteří stále pracovali, byli unavení. Začali zvažovat, že přestanou pracovat úplně. To byl problém. Protože pokud přestanou pracovat ti, kteří vytváří hodnoty, nebude co přerozdělovat. Poberta proto svolal krizové zasedání.

„Musíme zvýšit motivaci pracovitých mravenců! Jinak ztratíme svůj hlavní zdroj.“

„A co navrhujete?“ zeptal se jeden z jeho asistentů.

Poberta se zamyslel. „Dáme jim... prémii za efektivní spolupráci! A samozřejmě... nový vzdělávací program o tom, jak se správně pracuje v souladu s principy Nárokiště!“

A tak se stalo. Pracovitým mravencům byla slíbena odměna – pokud budou pracovat správně, dostanou výhodnější podmínky. Ale zároveň museli projít „školením o přerozdělování“. A Poberta? Měl zajištěno, že mraveniště bude ještě chvíli fungovat. Jak to v tomto mraveništi skončí? Nikdo zatím nevěděl, kam to všechno povede. Pracovití mravenci se čím dál víc bouřili, zásoby se tenčily a Poberta začínal tušit, že jeho systém zde již není dlouho udržitelný. Ale zatím měl situaci pod kontrolou. Dokud tekly dotace, všechno bylo v pořádku.

Čtěte na podobné téma:

Poberta Nárokovec a Zkouk Sítník: Neparodický pastiš Ferdy Mravence a Brouka Pytlíka pro dnešní dobu