Evropa včera a dnes

Kde se v tomhle časovém schématu nalézá dnešní Evropa, o tom by bylo možno vésti diskuse, spíše je to ale už onen růst potíží. Z Evropy (míněno tím Evropská unie včetně přidružených států) se stal byrokratický moloch. Hlavně ale - a to souvisí i s tou byrokratizací - ji (míněno její aparát) ovládli příznivci a exponenti tzv. nové levice. Evropa se tak proměnila, div ne před očima. Evropa, o niž jsme usilovali a do níž jsme vstupovali, a Evropa dnešní, to nejsou tak úplně stejné entity, stejné světy. Ta disproporce se projevuje dosti markantně třeba na postojích k Izraeli a židovstvu vůbec. Ty přešly od původně v podstatě přátelských k dnešním odmítavým až skrytě nepřátelským. Neplatí to samozřejmě stoprocentně a už vůbec ne pro všechny země. (Česko je tu naštěstí světlou výjimkou.) Právě antisemitismus či přesněji antijudaismus je signifikantním rysem soudobé nové levice, byť zde se stydlivě halí do hávu antisionismu. Protagonisté nové levice, etablované někdy okolo šedesátého roku, prošli bouřlivým osmašedesátým, kdy byli naštěstí potřeni. Pak však zahájili dlouhý pochod institucemi. ten již bohužel úspěšný byl a oni je v podstatě ovládli. Chovají se při tom jako standardní sekta či agresivní minorita. Své odpůrce či prostě jinověrce systematicky vyštípávají a nahrazují svými.

Abychom mohli zhodnotit aktuální stav a případně i spekulovat o perspektivách, je dobré se na počátek ponořit do minulosti. Kořeny vyvěrají z tragédie první světové či Velké války, jež po dvacetiletém příměří pokračovala největším a nejstrašlivějším válečným konfliktem dosud známých světových dějin. A tato tragédie vyrostla mimo jakoukoli pochybnost právě z Evropy, jež se vyvinula v rozhodující kontinent světa. Ten podstatný vliv na výsledek obou válek horkých i následující studené měl ovšem nastupující rozhodující hráč. Jenž si ovšem až do počátku čtyřicátých let neuvědomoval, nejen že je světovou velmocí číslo jedna, ale že velmocí vůbec je... Bez uzardění ovšem můžeme tvrdit, že USA v minulém století třikrát zachránily Evropu. Poslední etapa, kdy se Evropa schovávala pod americkým deštníkem, pro ni byla bezesporu velice pohodlná, ta však již končí. Souvisí to s postupným přechodem Evropy do bezvýznamnosti či přinejmenším okrajové významnosti. Hlavní hřiště se také dnes nalézá v pacifické oblasti a ani kapacity Spojených států nejsou neomezené.

U zrodu moderní poválečné Evropy, jež tak dlouho pro nás reprezentovala nedosažitelný ideál, stáli lidé jako otec eurofederalismu hrabě Coudenhove-Kalergi (rodák z Tokia, československý občan, zemřel v Rakousku) či Otto von Habsburg (následník trůnu rakouského, ale i českého). Rozhodující impuls nakonec vzešel - a o tom se příliš nemluví - od Američanů, řešících a garantujících evropskou bezpečnost a svobodu. Díla se pak ujali velikáni jako Konrad Adenauer, Robert Schuman, i další jako de Gasperi, Spaak. Světě div se, všechno to byli konzervativci, lidé věřící. Ti zakládali Montánní unii neboli Evropské sdružení uhlí a oceli. Ve chvílích po druhé světové válce, v začínající válce studené, v časech neuvěřitelně složitých. A nebezpečných. Evropská spolupráce stála tehdy na spřátelení odvěkých rivalů, Německa a Francie. Především se ale opírala o spolupráci s Amerikou.

Evropa následně veplula do Evropského hospodářského společenství (EHS) a nakonec do Evropské unie (EU). To již je v podstatě konfederativní uspořádání. A to jak známo je metastabilní. Buď se převrátí do federace, tedy státu jako takového (což je příklad Švýcarska) nebo se rozpadne. A to nemusí být poklidné. Evropa se navíc po skončení studené války počala vzdalovat od Ameriky. V domnění, že už ji nepotřebuje. Ruská agrese vůči Ukrajině pak představovala nepříjemné probuzení. Z něhož se někteří dosud ještě neprobrali.

Evropa začala také zaostávat. Lisabonská strategie a další plytké dokumenty jen dokreslují cestu od hesel jako „dohnat a předehnat“ k „alespoň neztratit stopu“. Nepřipomíná nám to něco? V téhle souvislosti zacitujme egyptologa a hlavně znalce konce civilizací a věcí s tím souvisejících Miroslava Bártu z jednoho rozhlasového pořadu: Elon Musk se svého času rozhodl vstoupit do „kosmického klubu“. Vypravil se do Ruska, že tam koupí nějaké starší rakety. Nikdo se s ním nebavil. Cestou zpátky se tedy rozhodl, že si postaví vlastní. A do roka či dvou jeho rakety skutečně vzlétly. Kdyby měl pas kteréhokoliv evropského státu, dodnes by neměl po kupě všechna razítka... Co dodat?

Evropa jako by ztratila pud sebezáchovy. Zálibně na sebe hledí v zrcadle a představuje si, jak bude příkladem celému světu. Stále si hýčká představu své „soft-power“, nahrazující zdiskreditované násilí (ať již v té či oné formě). Tento krásný sen ale bere za své a čím dál více naráží na všední (a brutální) realitu. Naposledy 24. února 2022. Evropa rezignuje dlouhodobě na svou budoucnost. Stojí za to citovat biologa a filosofa Stanislava Komárka. Ten ve své knize Evropa na rozcestí (scestí) říká: Evropa se stala americkým protektorátem. Její prosperita i bezpečnost leží na amerických bodácích. Ale hlavně: Jakou perspektivu má v přírodě biologický druh, jenž se není ochoten ani bránit, ani reprodukovat? A my dodejme, že navíc on ten protektor o své protektorství už nestojí, spíše ho obtěžuje...

Evropský kolos byl možná roztomile neohrabaný, nyní je však katastrofálně nefunkční. Rozhodovací mechanismy se stávají v jen trochu krizovějších situacích nepoužitelné. Hospodářsky je Evropa velmoc, vojensky ale nula. A jak se ukazuje všude po světě, váhu mocnosti dodává v neposlední řadě hrubá síla, již je schopna použít. Když jste bohatí a silní, nemusí vás míti rádi, ale respektují vás. To je případ Ameriky. Když jste chudí a slabí, nikoho moc nezajímáte, pokud chudí a silní, vzbuzujete strach. Tedy i respekt. Tou zdaleka nejhorší kombinací je, jste-li bohatí a slabí. EU se navíc jaksi transformovala na EBRDU. Evropskou buzerační, regulační a dotační unii. A ta nevzbuzuje nadšení ani mezi svými. Tím hůř.

Jaké má tedy Evropa perspektivy? Tou nejpravděpodobnější se zdá ta, kdy marasmus a úpadek budou pokračovat. Nemá-li to nastat, musí se Evropa vzpamatovat. Ale na jakých základech? Budování superstátu shora zkolabovalo. Pravda, některé domácí posuny v EU vzbuzují určité naděje. Italské volby, holandské regionální volby. Jde to ale pomalu, svět okolo se řítí příliš rychle. Těžiště Evropy se posouvá na východ, navíc Francie, kdysi pilíř, je dnes směšná až tragická. Výraznější roli začíná hrát Polsko, což je pozitivní. Bez Německa ale Evropa nejde. A co předvádí současné Německo, to je spíše tragikomedie. V opojení šíleným Green Dealem zavírá jaderné elektrárny a tím se vrací k uhlí (jen se sluncem a větrem to jaksi nejde). A závislost na Rusku se stávající kancléř rozhodl nahradit závislostí na Číně. Bude mít i Berlín dost času k posunu ke zdravým včerejškům? A s ním logicky i celá Evropa?

Sjednocenou Evropu vytvořili konzervativci. A jen ti ji mohou i zachránit. Pro nás je to otázka přežití. Suverénní existence podobného státečku je iluzorní. Ocitli bychom se v mocenském vakuu mezi Německem a Ruskem. Nic nového, podobná situace tu vzdor všem Masarykovým iluzím nastala po Velké válce. Jak to tenkrát dopadlo, je ještě v živé paměti.