Kdo je tady populistou?

Za populistu by tedy měl býti považován ten politik, který nadbíhá převažujícímu veřejnému mínění, přizpůsobuje se mu a snaží se z toho vytřískat politický kapitál. Zásady, jimiž se řídí, se opírají o včerejší průzkum veřejného mínění. Poctivě řečeno, tak trochu se to hodí na skoro všechny. Pokud to ale udrží v přijatelných mezích, dá se to snad i odpustit. Velice tomu všemu ale nahrává současný mediální svět svou zkratkovitostí, heslovitostí. Nejde se do hloubky problémů, publikum stejně hltá jen titulky. Maximálně perex. Přemýšlivá média již téměř neexistují. Kdysi jím byla třeba Přítomnost, ale také Tigridovo Svědectví. Ledacos z toho se dá číst i dnes. Na svém začátku k něčemu takovému patřil či tam přinejmenším směřoval i časopis Respekt. Dávno již tomu. Dnes je to platforma pro radikálně levicovou ideologii, pro vedení kulturních válek. Neplatí to stoprocentně, naprosto to ale převažuje.

Taková média nutila člověka přemýšlet, mnohdy na konci nebyl vykřičník, ale otazník, nepředkládala nezpochybnitelné pravdy. Dnes jsou média, vykřikující své headlines, nezpochybnitelně spoluodpovědná za panující marasmus a pokleslost. Nedílnou složkou současných médií jsou ovšemže ty tak často skloňované sociální sítě. A nepřehledná informační bažina, již ruku v ruce spoluvytvářejí, rozmělňuje a utápí smysluplnou diskusi. I to je příčinou totální polarizace, která dnes sužuje západní svět. Informační zával, jemuž jsme vystaveni, navozuje daleko horší situaci, než nedostatek informací. Internet se mění z dobrého sluhy ve zlého pána. Co s tím vším udělá ještě rozvoj tzv. umělé inteligence, to se v této chvíli můžeme tak leda domýšlet, dobrého to nic nebude. Jde jen o to, jak moc to bude zlé.

A jak se stát populistou? Časopis Respekt třeba uveřejnil ve dvaadvacátém čísle článek Jiřího Soboty Spořádaná verze Trumpa. Ron DeSantis a souboj o budoucnost amerického populismu. Floridský guvernér a kandidát na amerického presidenta je špičkovým konzervativním politikem, a ejhle, už je to populista. A všichni podobní kolem něj. Ron DeSantis je také i mimořádně schopným a úspěšným. To se ukázalo mj. během covidové pandemie, kdy se dokázal postavit hysterickým snahám levice vše zakázat, vše ovládat shora. Tento postup vynikne obzvláště ve srovnání s v lecčems typově podobným státem, s Kalifornií. Ovládanou demokraty. Ti zakazovali a omezovali, co se jen trochu dalo. Výsledek je jasný: čísla stran epidemie jsou srovnatelná (samozřejmě per capito), hospodářsky ovšem Florida kvete, zatímco Kalifornie upadá. A Floriďané ocenili svého guvernéra znovuzvolením, jeho vítězství bylo fenomenální (o tom se v článku dočteme). Ale je to prostě populista a tečka. Jen zpozdili Floriďané to nepochopili. Asi nečtou Respekt.

O takových věcech, jako jsou výsledky při zvládání pandemie, se ovšem člověk z levicových médiích nedozví. Stejně jenom okrajově zjistí, že se občané demokraty ovládaných států nepřehlédnutelně přesunují do těch republikánských. Ty jsou totiž daleko lépe spravovány, jak mimochodem píše i Fareed Zakaria, bývalý Obamův dvorní politolog (viz též článek v Respektu). Bohužel, a to už nepíše, si s sebou přinášejí i své volební návyky. A tím škodí svým novým domovským státům. Ostatně „objektivitu“ hlavních levých hnojometů jako NYT, CNN či Washington Post lze krásně demonstrovat například na aféře s údajnou podporou Trumpa z ruské strany. Téma vévodilo titulním stranám a když konečně bylo prokázáno, že se jedná o nesmysl, prostě jaksi zmizelo. Anebo na druhé straně tu máme potlačování a upozaďování afér spojených s Hunterem Bidenem, presidentovým synem. A ne že by nebyly výživné. Zdá se být pravdou, že stávající americký establishment a levice jako taková se snaží útoky na Donalda Trumpa podpořit jeho úspěch v primárkách a tak i účast v samotném volebním klání. Z Trumpa učinili jakési monstrum a věří (dost možná opodstatněně), že i díky tomu jej mají šanci za rok v listopadu porazit. Na rozdíl od DeSantise. Nebo třeba Nikki Haley.

Oblíbeným terčem levého žurnálu je očekávatelně i nová (a skvělá) italská premiérka Giorgia Meloni. Přemýšliví novináři mudrují nad tím, jde-li o fašistku či demokratku. Setrvalá podpora italské veřejnosti naznačuje, že se podobnými hlubokomyslnými úvahami nezatěžuje. Za populistu byl označován i brazilský president Bolsonaro. Nyní máme v čele Brazílie radikálního levičáka (a za korupci odsouzeného kriminálníka) Lulu da Silvu. A ejhle, lze se ptáti: Je větším populistou Bolsonaro či Lula? Objevil se tu i pojem „wokeismu“. Dá se chápat coby synonymum pro razantní ultralevičáckou ideologii. V podstatě to je možno považovat za reinkarnaci ideologie komunistické, byť s novými prostředky a v novém hávu. Leč se stejným cílem. Zglajchšaltovat společnost dle svých představ a likvidovat svobodu. Levicová média se dnes k této vpravdě deviantní ideologii staví přinejmenším chápavě. Novináři sami sebe shledávají jako součást elit. Ve veřejnosti se tato profese však netěší přílišné úctě. Při pohledu na současná média jednoho v této souvislosti napadá, zda je i tak publikum nehodnotí nezaslouženě vysoko.

Hledáme-li opravdovou hvězdu populismu (byť již naštěstí zašlou), můžeme ji vidět v bývalé německé kancléřce. Tato osoba měla snad jedinou zásadu, a sice, že žádné zásady nemá… Ono to jaksi plyne z jejího „sívíčka“. Dcera luteránského pastora, jenž tak nenáviděl kapitalismus, že v padesátých letech emigroval ze Západního do Východního Německa. Kde se stal quislingovskou oporou režimu (na způsob našeho Pacem in terris). Dceruška o víru nejevila žádného zájmu a angažovaně studovala a funkcionařila. A pak se z funkcionářky FDJ a obdivovatelky Gorbačova a jeho perestrojky stala konzervativní křesťanskou političkou. Svému mentorovi, jenž ji vytáhl nahoru, pak s díkem namydlila schody. Její názory na multikulturalismus, na islám v Německu, absolvovaly radikální otočky. Stejné byly její obraty na poli jaderné energetiky, kdy na základě po Fukušimě momentálně převládající (a v podstatě iracionální) hysterie prosadila rozhodnutí o uzavření německých jaderných elektráren. Či postoji k přívalu migrantů, tam též otočila o 180 stupňů. Nejprve chtěla tento příval zastavit na hranicích, nakonec ale obavy z nepěkných záběrů v televizi z ní udělaly vrchní vítačku. O nějaké migranty samozřejmě nešlo. I její vstřícnost k Rusku stála na počátku současné války. (Tam se ale máslo rozlévá po hlavách většiny nejen německých politiků, takoví Scholzové, Steinmayerové, ti se na tom podepsali ještě více, o Macronovi či dokonce o Schröderovi raději nemluvě.) Ještě nedávno vzývaný idol levých médií, dnes se od ní všichni, nahlas či potichu, distancují.

V Evropě začínáme pozorovat posun doprava. Volby v Itálii či Řecku, ale i Švédsku či Finsku. Uvidíme, zda volební klání ve Španělsku dopadne s předpokládaným výsledkem. Regionální volby v Nizozemí opanovali farmáři, kteří už mají dost arogance teflonového Rutteho. Uvidíme, zda se tento trend potvrdí a přitvrdí. Ale fantasmagorický New Green Deal, který je o ideologii, nikoli klimatu či životním prostředí, migrační příval, kdy se „žádoucí obohacení“ mění v noční můru, hlavně ale neschopnost a odtrženost stávajících politických garnitur. To jsou hlavní hybatelé. Uvidíme, zda dostateční. Evropě už mnoho času nezbývá.