Moje covidové trauma: psy mám mnohem radši než lidi
Vzpomínky na bizáry doby covidové - poslední díl
Nevím jak vy, ale já o době tzv. pandemie docela často přemýšlím. Pro mne osobně totiž znamenala obrovský předěl v životě. Ostrou čáru dělící svět na dobu před rokem 2020 a po něm. Nemyslím si, že se to ještě někdy změní, hlavně bych to ani nechtěla, i když by bylo příjemnější žít ve starých iluzích.
O covidu se psalo jako o kolektivním traumatu. Nevím, co si pod tím představit, předpokládám, že by vám svoje koronavirové prožitky každý popsal naprosto jinak. Na Seznamzprávy se kupř. akcentují mrtví. Ti jsou mně osobně lhostejní. Neznala jsem je. Nebyli pro mne důležití, můj svět je stejný s nimi i bez nich. Nemám potřebu truchlit pro cizí. Denně umře tolik lidí, tak proč rozlišovat mezi způsoby úmrtí - je snad zajímavějí ten, kdo umřel s pozitivním testem na covid, nebo ten, kdo trpěl rakovinou? Jste schopni to rozklíčovat? Já ne.
V tomtéž textu pak zaznívá myšlenka, že jsme si z pandemie mohli odnést i rány jiného typu, mezi které autor řadí podlomené duševní zdraví, rozpory mezi přáteli, izolaci, strach ať už z viru nebo očkování a jiné. Ani to mne nezajímá. Nemyslím si, že je tak důležité chodit do školy, za zážitek nepovažuju ani maturitu, ani nástup na vysokou. Viru ani vakcíny se nebojím, nejsem cvok.
Přesto v uvedeném textu na Seznamzprávy zaznívá to nejpodstatnější, co zasáhlo moje ego - nedůvěra ve společnost. Mým bolavým místem pandemie je právě tahleta averze vůči lidem. Nevadí mi při profesní spolupráci, chovám se slušně k prodavačkám, k řemeslníkům, k těm, kdo mi poskytují služby, ať už jde o lékaře nebo o číšníce, které mi servírují kafe. Uctivá jsem k učitelkám na gymnáziu, stejně jako k popelářům. Stále se urputně snažím nikomu neškodit a neobtěžovat. Vždycky přemítám, zda dělám vše pro to, abych nikoho nepoškodila. Nicméně na osobní úrovni mě všichni, až na velmi úzkou skupinu blízkých, děsně štvou. Nedokážu totiž lidem odpustit to, že za pandemie nechali stát řádit jak urvaný ze řetězu. Že souhlasili. Že se podvolili.
Jsem srozuměna s tím, že do konce života budu více se svými milovanými zvířaty, než s lidmi. Nechci totiž riskovat, nechci si pustit k tělu někoho, kdo za covidu osudově zklamal, a že takových jedinců je jako máku! K lidem se budu nadále chovat velice slušně, nikdo na mně nic nepozná, ale ráda je jednoduše mít nebudu už nikdy. Věřím, že neutrální vztah docela dobře postačí.
Současně byl ale covid z mnoha hledisek fajn. To, že s vámi něco pořádně zatřese, vás vždycky posune dál. Když to vezmu kolem a kolem, nechtěla bych už po všech zkušenostech žít ve světě, který pandemii nepoznal. Přínosů je fakticky nesrovnatelně víc než ztrát.
P.S.: Hlavně prosím nestavěme covidovým "hrdinům", ať žijícím nebo padlým, pomníky, jak se navrhuje v odkazovaném textu na Seznamzprávy. Nic směšnějšího si neumím představit. Pomníky jsou vhodné leda tak k tomu, aby na ně čurali moji milovaní psi při vycházkách.