Vědecká fraška za veřejné peníze
Člověk neznalý vrcholného akademického prostředí může často trpět představou, že je to jakási oáza životního štěstí, kde mají badatelé čas a prostor plně se věnovat oboru, který je naplňuje.
Ti, kdo měli tu možnost do profesionální akademie alespoň nahlédnout vědí, že toto je naprostá iluze. Je to prostředí, kde vědcům neustále dýchá na krk chiméra v podobě tlaku na publikační činnost, a kde se mezi sebou spousta kolegů nesnáší už od doktorandských let, protože míst je málo a konkurence veliká. Následky této schizofrenní bublinky ještě jakž takž zmírňuje působení na univerzitě a kontakt se studenty, jejichž akademií neposkvrněná mysl udržuje v srdci většiny pedagogů alespoň minimální radost ze života. Kam až vás ale může dohnat čistokrevné akademické prostředí v kombinaci s vlastní ješitností nám teď názorně předvádí osazenstvo oné úctyhodné instituce známé jako Ústav pro studium totalitních režimů.
Od května tohoto roku vede ústav nový ředitel, Ladislav Kudrna. Jak už si všimnul Jan Vávra, jeho zvolení předcházel až stranický boj o post v čele instituce:
Kdo by čekal, že se Kudrna, přívrženec první zmiňované frakce, po svém zvolení zachová profesionálně, přenese se přes zaujetí vůči těm, kteří historii interpretují jinak než on, a zaměří své úsilí na výkon nové, veskrze administrativní, funkce, pletl by se. Ještě před nástupem do funkce stihl v rozhovoru pro Český rozhlas naznačit, že právě názory Muriel Blaive mu sice leží v žaludku, nicméně zatím nevidí cestu, jak ji z Ústavu vystrnadit. Tu ale záhy našel a Blaive tento měsíc společně s dalšími kolegy dostala vyhazov.
To samozřejmě nezůstalo bez odezvy. Již na jaře Kudrnovi nepřátelští podřízení nařknuli svého nového šéfa z plagiátorství (což je v akademickém světě zločin horší než otcovražda) a sama Francouzka dnes na Britských listech vydala komentář k celé věci, ve kterém se v podstatě pasuje do role nejplatnější členky Ústavu a hrozí celé instituci žalobou. Kolik času v takovém prostředí zbývá na seriózní historický výzkum si můžeme domyslet.
Celá tato inscenace ublížených by nestála za pozornost, kdyby jen nebyl Ústav pro studium totalitních režimů financován z veřejných prostředků. Je poněkud paradoxní, že čistkám, které momentálně nový ředitel provádí v rámci svého boje proti revisionistické interpretaci komunistické historie, se může tak důkladně věnovat jen díky socialistickému fungování svého úřadu. Kdyby byla tato instituce financovaná například nějakým soukromým filantropem, jen těžko by mohli její zaměstnanci vést podobné žabomyší války, které odvádí jejich pozornost od vlastní práce a poškozují kredibilitu celku. Protože ale Úřad drží při životě daňoví poplatníci, jejichž většině je jeho činnost zcela ukradená, zůstávají jeho historici mimo veřejný zájem, mohou na sebe vesele dál štěkat a celá věc nejspíše skončí u soudu.
Je tedy nasnadě zamyslet se, zda je existence Ústavu v nynější podobě skutečně nezbytná a zda by se mu opravdu nedařilo lépe pod patronátem nějakého sponzora, jak je to u podobných institucí například v Británii či USA naprosto běžné. Osobně jsem toho názoru, že ve své současné podobě je Ústav pro české veřejné finance příliš velký luxus. Ačkoliv souzním se zněním preambule zákona č.181/2007 Sb a souhlasím, že historii je třeba studovat a připomínat si ji, je podle mě evidentní, že současné dění v Ústavu je v tomto ohledu spíše kontraproduktivní. Ústav mě nepřesvědčil o tom, že by činnost jeho zaměstnanců byla natolik výjimečná a odlišná od činnosti historiků na českých veřejných univerzitách, aby ospravedlnila jeho existenci. Naopak právě k univerzitám by měla být směřována snaha ze strany zákonodárné moci o podporu vědy v oblasti historie, jelikož to jsou instituce, které mají zkušenosti nejen s prací v oboru, ale i s managementem akademických pracovníků a administrativou s tím spojenou. Veškerá vědecká činnost financována z veřejných prostředků by v zájmu efektivity a kvality měla být soustředěna právě na univerzity. Existence samostatného Ústavu pro studium totalitních režimů jen odvádí finanční prostředky, které by mohly být užity například k adekvátnímu finančnímu ohodnocení vědeckých pracovníků na katedrách historie.
Tím nechci říct, že Ústav nemá právo na existenci. Naopak, pokud jeho zaměstnanci skutečně prokáží, že jejich činnost v oboru historie stojí za zachování, jistě se najde patron, který bude ochoten jejich vědeckou práci financovat a přispět tak k rozvoji vzdělanosti v ČR, tak jak to již dnes dělají například Bakala Foundation či nadace Petra a Renáty Kellnerových. Vzdělání je jednou z nejvzácnějších hodnot a jako společnost bychom měli dělat vše pro jeho rozvoj. Socialistické sypání peněz do pracovišť, jejichž zaměstnanci se nedokážou přenést přes vlastní ego, ovšem není tou správnou cestou.