JAK SE HLEDÁ ALUMINIOVÝ KLÍČEK

Znáte tu scénku, jak na recitálu Karla Gotta v divadle ve Slaném hledal Felix Holzmann aluminiový klíček?

Gottovi (jako) přerušil představení, vetřel se mu na scénu...

G: "Vy jste tady něco ztratil?"

H: "Jo... takovej klíček...malej... aluminiovej..."

G: "Tady, na jevišti?"

H: "Né, támhle v portále..."

G: "A proč ho hledáte tady?"

H: "No tam je tma, tam člověk nic nevidí, tady je aspoň světlo..."

Vždycky si na tuto drobnost vzpomenu, když kolem sebe zpozoruji jakoukoli obdobu či paralelu tohoto zvláštního druhu lidské omezenosti.

Je to až s podivem, jak snadno se necháme přesvědčit jít a hledat řešení problému tam, kde ho při vší snaze nalézt nelze.

Co že mám na mysli?

V širším slova smyslu takovou tu „zabedněnost“ nevnímat nepříjemnou realitu a provádět nesmyslné činnosti, které ji maskují, zastírají a problém nejen že neřeší, ale naopak ještě více komplikují. To patří k obvyklým lidským mentálním manévrům, kterým psychologové říkají „psycho-obranné mechanismy.“

Projevuje se to tak, že mohutný dospělý chlap začne brečet jako dítě nebo žena, která drží rok odtučňovací dietu, tak po nějaké epizodní strastiplné příhodě v práci vpluje do cukrárny a v záchvatu svého náhlého truchlení pietně spořádá šest věnečků a pět rakviček.

Prostě: vnitřní kompenzace formou vyhánění čerta ďáblem...

(Pravda, třeba u sukničkářů se pro popis kompenzace hodí spíše přirovnání: vytloukání klínu klínem...)

Prostě to, co se mi v mysli nehodí, vytlačím nějakou jinou činností do svého nevědomí, nahradím to něčím jiným. Chlácholivým, příznivějším, voňavějším, lákavějším... Jednu blbou kartu je třeba přebít druhou, ještě blbější...

Nic tím pochopitelně nevyřeším. Jen problém odkládám a vyvolávám chaos. Jak v sobě, tak okolo sebe.

No však znáte tento typ lidí

Úředníci, pedagogové, právníci, vědci, ale třeba i řemeslníci.

Obrátíte se na ně v dobré vůli, že vám pomohou, ale tito pomatení chaotici vám vstoupí do života a obrátí jej úplně naruby. Ne že by vám pomohli z nějaké lapálie, ale naopak vás dostanou do naprosto neřešitelné, až bezvýchodné situace.

Jistě, takový Franta Kocourek, "známé betelné Brňák", silák a lamželezo, ten to měl skoro jako životní poslání. Byl pověstný tím, jak dovedl kdekomu ve svém okolí "tak trochu rozhodit sandál". Ač nezván, vkráčel do niterného světa jedince a „přestavěl mu tam nábytek“ tak, aby v něm postižený naprosto ztratil orientaci. Ale činil tak programově, promyšleně, s jistou noblesou, aby to veškeré jeho malé tvořivé trollování osobního života jiného vyústilo v nějaký žert, kdy se nakonec všichni (no...skoro všichni) zasmáli...

Chaotici jsou ovšem jiný případ

Ne že by v tom byl ze strany chaotika nějaký zlý úmysl. Ten žádný předem promyšlený program nemá. Naopak. Většinou je u těchto individuí na vině jejich nepochybná „dobrá vůle“. A ta, jak známo, hory přenáší, ale také boří celá města...

Jak prý pravil moudrý G.B.Shaw: "Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly." (Nechápu, jak to mohl vědět. Zrovna jeho, kterak si vykračuje cestou do pekel, si představuji jen velmi stěží...)

Přestože máte sto chutí dotyčného aktivistu přerazit, většinou při pohledu do těch psích očí toho snaživého trouby rezignujete na pouhou snahu co nejdříve od něj zaujmout - pokud možno natrvalo - nějakou bezpečnou vzdálenost. Teleportovat jej co nejdál od své komfortní zóny...

Dnes je moderní slovo aktivismus

Hned v několika oborech, kde jsem pracoval, jsem s protagonisty této veskrze destruktivní činnosti získal jen ty nejhorší zkušenosti. I oni to totiž mají jako kompenzaci, při které ovšem u příslušného pinoživého snaživce až podezřele často zapochybujeme i o té dobré vůli...

Naprosto příšernou paseku dokáže provést v hlavě nezralého jedince třeba takový aktivistický pedagog. Věren svému přesvědčení, že ty nově schválené osnovy jsou něco jako Bible svatá, přes prázdniny se všechno pečlivě našprtá.

Je asi jako jako když podáte koni do žlabu.

Přestože je to jedinec dostatečně inteligentní, logické či mravní otázky si neklade. Svůj kritický úsudek do toho nemontuje. S tím jsou přece jen nepříjemnosti. „Nahoře věděj, proč to dělaj, ne?“

A tak v září zkrátka dorazí „nabušený“ do práce a jede jako fretka... A už ty gendery... a woke... a globalismus... a oteplování... a green deal... Prostě buší to do těch nebohých hlavinek... hlavinka nehlavinka...

Občas se objeví slabá chvilka - když třeba v dějepisu při pohledu na počet obětí toho kterého národa při osvobozování Československa, nad tím "silně nekonvenčním, odvážným pojetím", samozřejmě silně ovlivněným naší veskrze správnou prozápadním orientací - lehce zaváhá...

Ale pak si řekne: "Což... dějepis není matika!"

A zas to do těch děcek pod tlakem pumpuje dál...

A když už se ho na to nějaký ten nechutně zvídavý žák přeci jen zeptá, snaží se to nějak „zracionalizovat“ výrokem o dezinformacích, propagandě, kolaboraci, nezdravých, zastaralých narativech, nespolehlivých zdrojích... atd. A někdy, aby měl od všetečných otázek klid - v rámci toho svého spravedlivého boje za dobrou věc - si třebas vymyslí i naprostou zhovadilost, kterou pak učí tak dlouho, až ji sám neustálým omíláním akceptuje jako svatou pravdu...

A to už je ten pravý aktivismus...

Aktivistický trouba z lehce ohnuté pravdy, kterou mu předepsali, vyrobí čistou lež, které pak i sám věří. Ta lež se stane jím samotným a on se stává tou lží.

Blábol si pak žije svým dalším životem a je to pak příšerná dřina jej vyvrátit. Zvláště v době těch Krylových „tekutých písků gubernijních mravů,“ kdy už začíná být relativní úplně všechno.

Jedna z vůbec nejděsivějších a nejzhoubnějších odnoží aktivismu je žurnalistika

To, co dokáže při svém dosahu napáchat aktivistický žurnalista narcisticky se opájející svojí popularitou a výjimečností lze přirovnat k epidemii nemoci šílených krav nebo třeba k tornádu druhého až čtvrtého stupně (tedy podle Fujitovy stupnice: tzn. silné, pustošivé a ničivé). Ten pátý stupeň (katasrofální) bych přeci jen ponechal vládě.

Vlivný aktivistický žurnalista se opájí mocí nad svými čtenáři, posluchači či diváky. Jeho snahou je přebít konkurenci, překvapit, či dokonce šokovat. Jakkoli na sebe upozornit.

Všimněte si, že upozorňuje „na sebe,“ nikoli na problém...!

Když mu ještě dají nějaký ten stupeň volnosti - do jisté míry i „hodnotit“, co pravda je a co není - stáváme se svědky až děsivě pokleslého novinářského exhibicionismu.

Pečlivě vytrénovaní profesionální lobbisté z vlivných politických neziskovek, které sedí na pohodlných finančních polštářích, jsou jako mouchy. U těch je známo, že si naprosto neomylně naleznou svůj vhodný exkrement. Spolehlivý zákon (něco jako třeba FARA v USA, který tam mají už téměř století), co by zamezil, aby tyto masařky nevyhledávaly, ale hlavně neovlivňovaly ty lákavě nejaromatičtější, snadno manipulovatelné slabé jedince ve všech oborech společnosti, zatím nemáme.

Tito manipulátoři velmi dobře vědí, že „Vasa vacua maxime sonant“ aneb „Prázdné sudy nejvíce duní“

A především z nich zaduní právě a jen to, co do nich zabušíte, což je právě to úžasně progresívní!

Jak to funguje třeba v průmyslové sféře?

Zažil jsem v technických oborech, v nichž jsem měl možnost pracovat, různé nedostudované, polovzdělané, ale chorobně ctižádostivé vědátory obklopené zhrzenými, odvrhnutými vědci, kteří se všichni dohromady pekelně mstili světu zaplavováním éteru naprosto nesmyslnými pitomostmi...

Zažil jsem řadu odborných konferencí, z nichž polovina příspěvků řešila problém, kterak těm idiotům alespoň elementárně vysvětlit, jak daný obor funguje. Dva rozumní lidé se vždycky domluví. Ti, co oboru rozuměli, tu snahu projevovali vždy. Jediné, co potřebovali, byl klid k práci. Nicméně zkuste se dohodnout s hloupým, agresivním a často až škodolibým fanatikem, co vás ani neposlouchá... A i kdyby poslouchal, neporozumí...

Takoví ti kašpaři, co někde v galerii polévají Munchův "Výkřik" polévkou nebo se lepí k asfaltu, jsou ještě ti méně škodliví.

Pravda, zděšená postava na obraze politá polévkou v určité humorné nadsázce prozrazuje další, dosud vědci neprobádaný umělecký rozměr již tak mnohovrstevnatého Munchova díla. Co my víme? Umělci jsou vizionáři! Třebas samotný Munch s takovým „momentem překvapení“ - pro tu svou zděšenou postavu jakožto motiv - prozřetelně kalkuloval :-)

Na druhou stranu, kdybych ale byl řidičem sanitky a vezl urgentní případ pacienta, pro kterého je každá vteřina drahá, přičemž bych narazil na piknikující hlouček uprostřed autostrády.... Možná bych v duchu navrhoval montovat na těch sanitkách takové ty „útočné taranovací rámy“ (jako mají policejní vozy). S tím že to naložení jednoho či dvou dalších pacientů navíc - po tom odklizení překážky provozu typu "no pasaran" - by už záchranku až tak moc nezdrželo...

My lidé, jsme často takovými milovníky křivých zrcadel v bludištích...

Zvlášť když je realita až příliš znepokojující. Nesmějeme se ale sobě, ale těm postavám v zrcadlech. Naši vlastní pokřivenost raději nevnímáme.

Někdo si vezme růžovou tabletku, jiní si dají jointa, něco si šňupnou nebo si jdou do lesa naškubat lysohlávky...

Někteří spořádaní Stuttgarťané se pro změnu zašli uvolnit do místní opery, kde dávali nový kus. Jenže...

Není nad aktivistické divadelníky!

Umělci z prken, o kterých říkají, že představují svět, berou každou svoji životní roli smrtelně vážně. Je to ušlechtilá myšlenka, odrážet každodenní realitu... Jenže pokud se v umění kamsi zahnízdí parazit aktivismu - jak ti dobří umělci mají díky svému talentu tu úžasnou schopnost zveličovat, dramatizovat a působit na diváka - pak už ten svět nepředstavují, ale přestavují, každodenní realitu neodrážejí, ale podrážejí...

Situaci svým bujným snažením doženou až do banální absurdity, do absolutního extrému – nebo tomto případě, doslova řečeno: exkrementu.

Připravte se na nejhorší..!

Pro tyto umělecké alchymisty je divák jen takový „zkušební materiál.“ Laboratorní morčata.

Stuttgartská opera totiž k všeobecnému zděšení diváků uvedla avantgardní feministickou operu plnou krve a skutečného sadomaso porna. Mnohé ten masokus údajně obohatil až do té míry, že se jim v hledišti udělalo nevolno a někteří potřebovali i lékařskou pomoc.

Choreografka toho úžasného díla se pochlubila, že má ráda tanečníky, co vydrží (nebo dokonce mají rádi) bolest... A kteří třeba dovedou na jevišti „vykonávat fyziologickou potřebu na povel, na kolegovu narážku...“

Bráním se představě, kolik diváků se sugestivně vžilo do děje až natolik, že na příslušnou narážku uposlechli také... Možná by měl někdo opatrně vyzpovídat některou z uklízeček, co následně, předpokládám, podaly hromadně výpovědi s tím, že na zemědělských farmách platí za kydání hnoje mnohem lépe.

Od herců ze starších vyprávění vím, jaké to bylo utrpení, když to na ně přišlo zrovna na jevišti a měli nějaký delší výstup.

V této "moderní době" si prostě uprostřed výstupu jen podřepnou - nemusí ani sundávat oděv, protože v tomto kusu herci, zpěváci či tanečníci na sobě kromě kolečkových bruslí, sandálů a čepiček všeho druhu ani žádný nemají (vítaná úspora za kostýmy) - zařídí se prostě kdekoli podle libosti... a je to. A nikdo ani nepozná, že to byla jen okamžitá kreativní inspirace... Improvizace nechtěného...

Zkrátka progresivitu nezastavíš...

Jen si opravdu nejsem jistý, jestli je právě tento typ umění tím pravým osvěžením mysli a pohlazením laskavé múzy po divákově duši.

Nicméně, pravda je, že tím, jak ve vlnách do Evropy proudí ti onkologičtí lékaři, jaderní fyzici a profesoři historie a anglistiky z Eritreje či Bangladéše, to vítané kulturní obohacení evropské populace, které běžně vykonává svoji potřebu na veřejnosti úplně všude, kde se jim zamane, ta realita všedního dne dnešní západní společnosti vlastně jaksi s tou moderní operou do značné míry souzní. Ano, umění má odrážet život a přestože tato opera vyznívá kýčovitě, cynicky a zvrhle, přiznejme si, že tu současnou dekadenci, již prožíváme, skutečně odráží...

Jen si nejsem jistý, jestli už se choreografka v tom barbarském kýči života nenašla až příliš. Snížit laťku kvality je snadné. Dostat ji pak zpátky nahoru tak, aby měl divák zase důvod přijít znova, je pak pekelně složité. Možná se ale něčím takovým vůbec nezabývá...

Jak říkali „na forbíně“ moudří klauni Jan Werich s Miroslavem Horníčkem:

„To se pak z divadla stává dividlo..."

"Proč? No protože se tam divěj, když přijde divák...“